Arovi se narodí poloupírská dcera, o které nechce zprvu ani slyšet. Jednoho dne však nastane okamžik, kdy se rozhodne Angeliku poznat. Velmi si jí oblíbí; předchozí nezájem vystřídá silná otcovská láska. Dokonce jí promění v normálního upíra a nechá...
Měla jsem zvláštní dětství, urychlené a proto si z něj tolik pamatuji. Měla jsem, mám nádherný pokoj, bylo v něm všechno. Kolem bylo spoustu lidí, jen ne táta.
-------------------------------------------
„Jane!" vykřikla jsem a běžela jí obejmout, vzala mě do náruče a hodila do vzduchu. Máma se na nás dívala. Sice s Jane nemá problémy, ale drží si od ní odstup. Do místnosti vstoupil Demetri a v ruce měl velkého plyšového medvídka.
„Podle tvého vzhledu soudím, že už si zase o rok starší takže ti je tak pět. No a já jediný myslím na tvé narozeniny."
Jo, tyhle lidi mám ráda. Mámu, Jane- je něco jako moje sestra, Demetriho- osobní strážce, strejda Marcus- můj náhradní táta, Rebeka- chůva a kamarádka.
Demetri s Jane se u mě chovají jako děti. Chytil mě pod paží a začal se mnou točit. Smála jsem se na celé kolo. Potom do místnosti vstoupil Marcus. Demetri přestal s točením a držel mě.
„Demetri, to je v pořádku jsem rád, že má kamarády," usmál strejda.
Dala jsem Demetrimu pusu na tvář a vykroutila z jeho sevření, běžela jsem za strejdou. Objala jsem jeho nohy, jsem strašně malá a on je vysoký. Pohladil mě po vlasech.
„Jsi zase o něco vyšší, milá Angeliko," konstatoval a podal mi krabičku.
Vzala jsem si jí a běžela si sednout do hromady polštářů, která byla v rohu místnosti. Vedle mě si sedli ještě Demetri s Jane.
„Ukaž, co tam máš?" začal se Demetri natahovat po krabičce.
„Nebuď zvědavý, budeš brzo starý," usmála jsem se a plácla jej po ruce. Oba se zasmáli. Rozvázala jsem stužku na krabičce a otevřela ji. Byl tam nádherný řetízek
„Páni," vydechla Jane s údivem. „Je vážně nádherný"
„Chceš ho zapnout?" zeptal se Demetri a já horlivě přikývla.
Vyskočila jsem za strejdou.
„Mockrát děkuji, strejdo, moc," potom jsem jej ukázala mamince a pak méďovi od Demetriho.
Jane s Demetrim se mnou hráli pexeso. V tom jsem uslyšela rozhovor mámy a strejdy.
„Aro... Aro, nepřijde?" zeptala se maminka smutně.
„Je mi to líto, Emmo," pohladil jí po tváři.
„Nemusí přijít kvůli mně, ale kvůli své dceři by mohl!"
„Víš jaký je," řekl smutně.
„Právě, že to vím. Milý, laskavý... Tenhle Aro je jen přetvářka. Angelika je na světě dva roky a už přišla o tři narozeninové oslavy. Aspoň na jedné by se mohl náš milý vládce ukázat!" Při té poslední větě se na mámu všichni podívali. Jane mávla rukou a hrálo se dál.
„Věř mi, Aro takový nebýval, často používal i jemný sarkasmus. Ale u Ara prostě nikdy nevíš," šeptl strejda.
„Já vím. To já ho změnila. Otcovství ho změnilo," řekla smutně maminka.
„To se bavíte o tatínkovi," přicupitala jsem smutně k nim.
„Angeliko..." objala mě máma.
„Běž za Demetrim a Jane, ano, zlato?" navrhl strejda, přikývla jsem a šla. Vyptávala jsem se jich na tátu a ti mi neochotně odpovídali, dost stručně.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
