Upír z rodu Volturi

Kapitola šestá

--O dva měsíce později—

Bydlím u Marcusových přátel v Cambridgi, jsou to taky upíří živící se lidmi, ale jsou strašně milí, nevím, proč se o upírech říká, že jsou zlí a neovladatelní. Vždy když jdou z lovu tak mi přinesou půllitr krve, musím jí pít aspoň jednou denně, dávám si jí do čaje. Prozradili mi, že Aro spolu s Marcusem a tím Caiusem jsou vládci upířího světa. Zvláštní, když se na to tak zpětně podívám, čekám dítě s někým, kdo je něco jako král...

„Krvavý čaj jen a jen pro tebe," do mého pokoje přišla Camilla s hrnkem v ruce. Podala mi ho. Podívala jsem se na čaj, byl rudý stejně jako Camilliny oči.

Zavrtěla jsem hlavou v záporu. „Vážně musím?" zatvářila jsem se umučeně.

„Jestli nechceš, tak dej," zazubil se její syn John, opírající se o dveře, a natáhl ke mně ruku.

„Žádné takové pij, jinak nám oběma utrhne Marcus hlavu," svraštělá obočí a svá slova myslela vážně. Fuj! Vypila jsem to.

„Asi budu zvracet!"

„Neboj, nebudeš. A zato, že jsi tak statečná, ti řeknu tajemství, zítra večer přijde Marcus."

„Už se těším," ujistila jsem jí s úsměvem.

Ráno jsem se vzbudila a šla se nasnídat. Namazala jsem si chleba a natahovala se pro hrnek. Jenže ve  mě něco křuplo, chytla jsem se za břicho a svalila se v bolestech na zem. Probrala jsem se u sebe v pokoji, vedle mě sedí John.

„Mami, Emma se probrala!" zakřičel. Chtěla jsem se posadit, ale zabránila mi v tom ruka, kterou položil na klíční kosti. Zatlačil mě zpět do peřin s přísným: „Lež."

„Patnácti letý upír, poroučí šestadvacetileté ženě," uchechtla jsem se.

„No tak sice vypadám na patnáct, ale na světě jsem 58 let," usmál se. 

„Co se mi stalo?"

„Začala jsi rodit," informovala mě Cam.

„Co?"

„Volala jsem Marcusovi, pokusí se přijít dřív" šáhla mi na břicho. „Myslím, že tak za hodinu budeš rodit," pohladila mě po vlasech.

„Jak to poznáš? I Marcus mi šáhl na břicho a zjistil, že jsem těhotná."

„Upíři slyší i to jak bije srdce. Marcus slyšel srdce tvého miminka, a já teď tak cítím kontrakce."

Zase jsem usnula a vzbudila mě strašná bolest, John mi sáhl na břicho.

„A do prdele! Mami, Emma už rodí!"

Cam byla v tu chvíli u mě, taky mi sáhla na břicho. Kývla.

U porodu byli oba dva, Marcus tady ještě není. Porod trval asi hodinu, byl rychlý stejně jako moje těhotenství. Najednou se místností ozval dětský křik. Camille dítě vzala do ruky, strašně mile se usmívala.

„Je nádherné," řekla jsem bez dechu. Snažila jsem se nadechnout...

John vzal dítě do ruky, Cam se na něj tázavě podívala. „Zvládnu to, mami," ujistil jí a přivinul si dítě na své, teď už ne bílé triko. Tohle je poslední věc, kterou si pamatuju.