Upír z rodu Volturi

Kapitola čtyřicátá pátá

Ohňostroj jsem s dvojčaty a Demetrim pozorovala z věže. Vládci a mamka strávili noc ve Velkém Sále. Felix ho pozoroval ze svého pokoje. V ulicích postávali lidé, gratulovali a přáli si hodně štěstí. Nebo křičeli: „Šťastný Nový rok!" Oni se radují z nového roku života, že můžou být se svou rodinou a pozorovat vývin světa. Kdyby byli upíři tak to tolik neřeší. Jane to prý už přestala počítat, a kdyby v noci z 31. prosince na 1. ledna nelítaly rachejtle, tak to bere jako normální den či noc. Ale ráda pozoruje ohňostroj, jelikož dostane melancholickou náladu a srovnává život kdysi a dnes.

3. ledna

Rozloučila jsem se s Caiusem, strejdou, Alecem, Jane, Heidi i Felixem. Myslím že i on mi bude chybět. Dneska totiž odjíždím do Ameriky. S taťkou, mamkou a Demetrim teď jedeme autem na letiště.

Při balení za mnou přišel taťka a řekl, že má jednu podmínku pro to, aby mě pustil pryč. Upřímně jsem se trochu zhrozila jakou. Naštěstí šlo jen o to, že si s sebou vezmu plášť a erb Volturiů. Nevím proč nesouhlasit. Aspoň budu na ně vzpomínat. Mám asi patery náušnic a tak jsem se rozhodovala, které si mám vzít. Vzala jsem si šedé s pírky a ty od Matta, trochu mě píchlo u mého mrtvého srdce. Věci jsem zabalila do dvou větších kufrů, zbytek si případně dokoupím. Do tašky, kterou budu mít během letu při sobě, jsem si dala knížky a mobil se sluchátky. V Americe mám v plánu si koupit i noťas.

Vystoupila jsem z auta, celá zahalená stejně jako všichni ostatní, až na obličej. Na sobě mám tmavě modré šaty po kolena s dlouhým rukávem, černé legíny, černé baleríny a na nose sluneční brýle, přes které nejdou vidět mé oči.

„Ještě že nemůžu brečet, rozmazala bych si řasenku," řekne vážně mamka, ale všichni se zasmějeme.

„No tak, mami. Já přijedu, slibuju."

„A proč bys jako nepřijela?" zamračil se Demetri.

„Zeptej se mé matky, ona to asi ví," zasmála jsem se a schytala pohlavek.

„Už běž nebo ti uletí letadlo," obejme mě táta.

Dostanu od něj pusu na obě tváře, to samé od mamky. Nakonec Demetri. Taky jej obejmu a upřímně ani pustit ho nechci. Bude mi snad chybět nejvíc.

„Buď opatrná, ano?" řekne, když se po nějaké době odtáhneme.

„Samozřejmě," přikývnu a daruju mu polibek na pravou tvář.

Usměju se, popadnu kufry a odcházím od nich. Když se otočím, vidím, jak taťka objímá mamku a utěšuje ji. Taky Demetriho, který se drží za líčko a smutně se na mě dívá. Jak zjistí, že se na něj dívám i já, zamává mi.

Zvládla jsem to. Sedím v letadle. Moje místo je u okýnka, když nemůžu spát, budu se aspoň kochat výhledem na mraky. Přístroj, který je na sedadle před námi a obsahuje údaje, jak dlouho ještě poletíme, kolik je hodin, jak jsme vysoko a tak dále, nám přikáže připoutání. Vzlétáme. Pár lidem se udělá trochu nevolno. Jakmile je nám dovoleno se odpoutat, učiním tak a pustím si do sluchátek písničky. Hlavu jsem si opřela o okýnko a sledovala krajinu pod námi. To bude dlouhý let.

--------------------------

Po pětihodinovém mučení jsem na pevné zemi! Ne, že by to letadlo nebylo super, horší ti lidi. Za mnou seděla holčička a strhla si strup na koleni, to bylo za trest.

Seattle je opak Volterry. Skoro žádné slunce, ale mraky a déšť. Tady bude jednodušší se slunečním paprskům vyhýbat. Ale moje cesta končí kousek za Seattlem v malém městečku Forks. Někteří lidi pobyt v tomhle nejspíš berou jak trest, ale pro mě jako pro upírku je to nádhera. Minimum slunce. Déšť. A dokonce jedna věc, které bych se v Itálii asi nedočkala, sníh.

Taxi mě dovezlo do mého nového domova. Chtěla jsem něco malého, čili jsem využila malou ubytovnu na konci Forks. Je to dům, ve kterém jsou čtyři byty, jeden z nich obývá majitel a ten druhý bude můj, ve zbývajících dvou taky někdo bydlí.

Když jsem řekla malý, myslela jsem to vážně. Jedna koupelna spojená s toaletou, obývák připojený ke kuchyni a ložnice. Malé, ale krásné. Takže... v ledničce nic není. Super. Můžu ji odpojit od elektriky, přece mi nebude žrát peníze! Chybí taky myčka. Mohla bych tak maximálně umývat nádobí v dřezu, ale ani tyto služby potřebovat nebudu. V obývákové části je krásný bílý gauč, houpací křeslo a jídelní stolek s dvěma židlemi. Televize chybí, tím pádem dokoupím. Pračky jsou prý ve sklepě a jejich používání je bezplatné- bonus.

Můj pokoj... Jedna manželská postel, která vypadá pohodlně, noční stolek, psací stůl s otáčivou židlí, skříň, komoda s šuplíky a dvě poličky na knížky. Všechno krásně ladí s šedou stěnou. Musím uznat na to, že je všechno malé, dům je krásný zevnitř i zvenku.

Starost mi dělá moje obživa. Nejspíš budu muset lovit v Seattlu nebo ještě dál. Pomalu jsem si začala skládat oblečení do skříně a hygienu do poličky v koupelně. Díky bohu je v ní vana, takže si můžu zkrátit čas.

Když bylo všechno hotové zapla jsem si na mobilu Wi-Fi a projížděla různé informace o městě. Nedaleko odtud je pláž La Push. Tam by to mohlo být hezké a teď v lednu nikdo otravovat nebude.