Upír z rodu Volturi

Kapitola padesátá devátá

A je to tady zase. Slunečná Volterra je pryč a já se opět nacházím v zadeštěném Seattlu. Ale nestěžuju si. Moje rodina mi ovšem bude chybět.

Konečně jsem se prodrala davem lidí a vycházím z letištní budovy. Hned první co vidím je auto. Auto patřící Alice. Neříkala jsem, kdy přijedu, ale ona měla jistě vizi.

Došla jsem k autu a na zadní sedadla hodila tašku. Sama se potom usadila na místo spolujezdce.

„Nic neříkej. Vize," zarazila jsem jí, ještě než stihla otevřít pusu.

„No jo," zasmála se.

„Počkej. Já bydlím na druhou stranu," zamračila jsem se.

„Taky, že jedeme k nám. Všem se po tobě stýskalo," mrkla.

„Ale zas tak nelži,"

Přijeli jsme před jejich vilu. Z auta jsem si vytáhla kabelku a následovala Alice v cestě do obýváku.

„Čau!" přiřítila se ke mně Nessie.

„Ahoj Nessie," objala jsem ji.

Se všemi jsem se přivítala a až tehdy si uvědomila ten vlčí zápach. Zamračila jsem se.

„To je jen Jacob," zasmál se Edward.

„Ahoj," pozdravil mě.

„Zdravím, Jacobe," kývla jsem.

„Půjdeme se projít, princezno?" objal Ness. Přikývla a spolu šli ven.

„Ty Jaspere..." začala jsem, když bylo chvíli ticho. „Nenaučil bys mě hrát šachy?" dívala jsem se na šachovnici.

„Rád," přikývl.

Musím uznat, že má trpělivost. Asi pětkrát jsem se ho zeptala, jak vypadá král, proč střelec může táhnout jen takto a tak dále. Teď zkoušíme už hrát sedmou hru, všechny je vyhrál. Sedím a vůbec nevím, co mám dělat. Jas se jen usmívá. Trochu trhnu hlavou v důsledku myšlenkové komunikace.

„Jeď střelcem," uslyším Edwarda.

Poslechnu. Jasper jen nevěřícně kulí oči. Rukou popadne věž a učiní svůj tah.

„Teď zase králem," poradí opět Edward.

Podívám se na krále a poznám.

„Šach Mat," zazubím se.

„To není možné!" uleví si.

Edward se uměje a jde ven. O chvíli později jej následuju.

„Dikes," bouchnu ho do ramene.

„Za nic," přikývne.

„Za tu migrénu to stálo," zasměju se.

„Jakou migrénu? Angeliko! Tys podváděla!" zaječí Jasper.

„Ups," zašklebím se a sprintuju do lesa.

Po pár metrech za sebou uslyším i jeho kroky. Přidám. Ale najednou mě shazují čísi silné ruce k zemi. Samozřejmě jde o Jaspera. Sedí na mě a ruce mi drží tak, abych se hýbala co nejmíň.

„Víš, že podvádět se nemá?" zvedl koutek úst.

„Jak si mě vychovali, taková jsem," taky zvednu koutek úst.

„To by mě tím pádem velice zajímalo, kdo tě vychovával," řekne a kolem se objeví i rozesmátí Cullenovi.

„Radši se ani neptej," mrknu.

„Teď tě asi zlechtám," chvíli mě lechtá, já píštím, ale po chvíli přestane. „Počkat! Ange!" vykřikne.

„Co je?!" zeptám se trochu vyděšeně.

„Tvoje oči... Jsou rudé,"

„Eh, no jo," odpovím.

„Nelovila jsi-"

„Nebojte, lovila jsem doma," uklidním je.