Upír z rodu Volturi

Kapitola šestnáctá

„Angeliko, chtěl jsem tě poznat, ale i ne. Měl jsem zlost na sebe, že jsem porušil zákon a tím dostal ženu, kterou miluji, do nebezpečí. Jsem rád, že jsem nesmrtelný, jsem rád, že jsem upír. Ale Emma o upírech neměla ani páru a já jí o jejich existenci informoval takto," řekl, byla na něm vidět lítost.

V hlavě jsem si opakovala jeho slova, přiznal, že mou maminku miluje.

„Často jsem koketoval s myšlenkou, že za ní zajdu, že se podívám, jak vypadá, jak vypadáš ty. Ale já, Aro Volturi, jsem se bál, bál jsem se, že mě vykopne. Bál jsem se zklamání."

Cítila jsem, že mluví pravdu, nevím jak, ale prostě vím, že je mu to líto. Usměju se na něj. Pomalu jdu k němu, mezi námi je asi jen dvou kroková mezera. Natáhnu před něj ruku. Překvapeně se podívá na ruku a pak na mě, a zase na ruku. Kývnu. Chytne jí.

„I beze mne si měla krásné dětství," povzdechne si, je v tom cítit lítost, vina.

„Ale ty by si mi jej ještě vylepšil," usměju se.

Aro udělá něco, co jsem vůbec nečekala. Obejme mě. Po chvíli se odtáhne a podívá, se mi do očí.

„Ukaž mi svůj dar," poví se zájmem.

„Ty stojíš jen o její dar!" vykřikne mamka.

„Mami..." otočím se na ni.

„Angeliko, Aro je vášnivý sběratel upírů s dary. Když potká upíra, který má neobvyklý dar, chce jej ve své gardě, začne mu dělat různé nabídky. Když je nepřijme, čeká na sebemenší hloupost, aby mohl vést proti němu bitvu. Celý jeho klan pozabíjí a nechá žít jen toho, kterého chce. Nebo jej unese."

Nemůžu tomu uvěřit. Aro mě chtěl vidět a přesvědčit se, jestli je pravda, že mám dar.

„Proto ještě žiju? Proto jsi mě ještě nezabil?" pohlédnu na něj se slzami v očích.

„Angeliko..." vydechne Aro.

„Ange, nedopustil bych tvou smrt," pohladí mě Demetri po vlasech.

„Já taky, přirostla jsi mi k srdci jako nikdo jiný, až na mého bratra," rozejde se ke mě Jane.

„Já též, za ty dva dny jsem tě poznal a jsi milá holka. A stál bych za tebou i před tím," usmál se Alec.

Všichni jí mají rádi... Nechtěl jsem jí  zabít. Mám ji moc a moc rád. A jsem rád, že má, má dcera dar. A nejspíš i to pomohlo, že jsem jí chtěl vidět. Emma vlastní taky dar, takže-

„Ano Aro, moje mamka u každého vidí dar," přikývnu.

Každý se na mě podívá. Caius, který do teď seděl na trůnu bez hnutí a vše jen pozoroval, vykulí oči. „Ty..."

„Ano, já slyším myšlenky, Caiusi," zašklebím se na něj. Prudce zakloní hlavu.

Ukázala jsem Arovi svůj dar, nechápal, že je tak silný.

„Angeličin dar je, dalo by se říct učení. Její dary se rychle a hodně rozrůstají, většinou v momentě, kdy jí něco rozruší. Ty blesky, nebo jak tomu chcete říkat, začala ovládat po Caiusově návštěvě," pohledem si ho změřila. „No a to čtení myšlenek je pro mě novinka, to se naučila, když zjistila pravdu."

Teď mi to začalo zapadat do sebe...

Mockrát děkuji za 200+ přečtení a za Vaše hlasování. Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat každému, kdo si čte tuhle "knížku" ;). Ještě jednou, mockrát děkuji, vážím si toho :*.