Upír z rodu Volturi

Kapitola osmnáctá

Už je to nějaký ten pátek, co se o mě Aro podruhé dozvěděl. Dobře je to půlrok a náš doktor (upír z gardy, který byl doktor) řekl, že je mi teď zhruba sedmnáct a nějaký ten měsíc- má dar, jediným dotykem přečte kolik ti je roků, případně v kolika-ti ses proměnil/a, jak dlouho si upírem, vlkodlakem a tak. Taky dokáže svými myšlenkami komukoliv přičítat roky, a když tohle děláš upírovi a přičteš mu třeba padesát let bez krve, tak se přestane ovládat. Má ale přísný zákaz tohle použít na jakéhokoliv Voltura.

Měsíc přemlouvám všechny, ať mě pustí do školy, nikdo mě tam nechce pustit. Ani Demetri. Prý dokud nebudou mít jistou, že už nestárnu. Takže si zhruba čtyři roky musím počkat.

Dneska je venku pěkně, ale já chci jít nakupovat a nikdo jít nemůže. Nakupování se mi zalíbilo, ty možnosti a tak.

„Mami a nemůžu jít sama?" zeptala jsem se.

„No já nevím, co když se ztratíš," odpoví mi.

„Jejky, už jsem tam byla s Rebekou třikrát a mám dobrou paměť," udělala jsem psí oči.

„No dobře, stejně vlastně pojedeš autobusem. Tady máš peníze, ale nepřeháněj to!" povolí po chvíli, já ji obejmu, rozloučím se a jdu.

Tak jo, koupila jsem si stíny, řasenku, linky, delší triko, legíny, botasky, černé šaty a riflovou vestu. Bude půl sedmé a venku se už stmívá, měla bych jít domů. Dojdu k zastávce. Aha. Autobus jede před sedmi minutami. Takže jdu pěšky, to najdu.

Procházím kolem temných uliček, najednou se z jedné ozývají vzlyky a nářek. Dojdu k místu, odkud přichází. Je to slepá ulička, nejspíš pouze pro popelnice. Na zemi klečí žena, která je zmlácená a má roztržené triko. Naproti ní stojí muž s nožem v ruce, nevypadá moc nebezpečně, zatím. Neznásilnil jí; proletí mi myšlenka.

„Nech jí být," povím tím nejvíc rozkazovacím hlasem, jaký umím, který jsem zdědila po Arovi.

Útočník se na mě otočil, přes oko měl jizvu „A ty jsi jako kdo?" zeptá se posměšným tónem.

Zahlédnu, jak se žena v zadu pomalu zvedá na nohy.

„Nech tu ženu být," hodím jej o zeď. „Uteč!" přikážu ženě.

„Děkuji," šeptne potichu a začne utíkat.

Dívám se kam běží a za chvíli vleze do jednoho paneláku. Ani jsem si nevšimla, že se ten útočník sesbíral ze země. Otočím se a mým tělem projede ostrá bolest. On mi vrazil ten nůž těsně pod žebra. Trochu s ním v ráně zakroužil a pak jej vytáhl.