Upír z rodu Volturi

Kapitola padesátá druhá

V jejich dlaních byly střípky a tekla jí krev. Zranění nebylo moc vážné, ale...

K nám dvěma se pach její krve donesl okamžitě. Oba dva máme příliš slabé sebeovládaní, aby tohle na nás nemělo žádný účinek. Přestali jsme dýchat, už ale bylo pozdě. Železná vůně krve byla cítit všude. Oběma zčernaly oči. Jasper hypnotizoval tu malou rudou loužičku. Já zatla zuby, rukama pevně sevřela lavici a zúženýma očima sledovala to samé, co on. Omylem jsem kousek lavice i rozdrtila.

„Edwarde, pomoc. Krev," poslala jsem mu myšlenku.

Ještě nikdy jsem s ním nezkoušela takhle komunikovat, ale tohle byl stav nouze. Už tu moc dlouho nevydržíme. Popadla jsem Jaspera za ruky a vyběhla s ním na chodbu. Zabouchla jsem dveře.

„Díky," úlevně se opřel o zeď, ale stále ještě nebyl dostatečně pod kontrolou, ani já.

„Jste v pořádku?" přihnal se Edward.

„Jo... jsme," vydechla jsem.

„Dík za tu zprávu. Dobré Jasy?"

„Budu v pořádku," mávl rukou.

„Měla jsem vizi... viděla jsem krev, rudé oči a vás dva jak-" přiřítila se i Alice.

„Jsme v pořádku, lásko," obejmul ji Jasper. „I Teresa," kývl směrem k učebně.

„Ale bylo to o fous," utřela jsem si imaginární pot z čela. „Dneska jdu na lov,"

„Přidám se," usmál se Jas.

„Pane Hale, slečno McCartney... A co vy dva tady děláte?" zamračila se učitelka na Edwarda a Alice.

„Šel jsem na toaletu a všiml si jich," řekl Edward.

„Já, já jsem měla jenom zajít za panem Daynem," vykoktala stále ještě trochu rozhozená Alice.

„Tak se už vraťte do svých tříd. Vy dva můžete taky. Chápu, každému se nelíbí pohled na krev. Teď už je vše ošetřeno a vytřeno," řekla a otevřela dveře od třídy na znamení, že máme jít dovnitř.

Edward s Alice se na nás povzbudivě usmáli a neochotně odešli. My dva taky vstoupili do třídy a udeřil nás pach, který tady po krvi zbyl. Zadrželi jsme dech a šli si sednout. Celou hodinu jsme neřekli ani slovo, abychom se nemuseli nadechnout a jen psali poznámky do sešitu. Sice už to nebylo tak hrozné jako předtím, ale stejně...

---------------------------

„Tak jaká byla chemie?" zašklebil se Emmett.

„Emmette!" vysloužil si Rosaliinin pohlavek.

„Znám i lepší," pousmála jsem se nervózně.

„Ale zvládli jste to. Výborně," usmála se Bella.

„Jo. Ange nás odtamtud vytáhla," zasmál se Jasper.

„Tak to tvoje sebeovládání není zas tak hrozné jak říkáš," opřela se Bella lokty o stůl.

„Prostě to byl nějaký reflex. Nemůžeme se prozradit, nedopadlo by to dobře. Ale bylo to těžké..."

„Zvládli jste to a tečka," rozhodla Renesmee a dala si do pusy plnou vidličku špaget.

„Tak jo, už půjdu. Musím ještě na italštinu," usmála jsem se a zvedla od stolu.

Z opěradla si vzala tašku a chtěla odejít. Jenže do mě někdo vrazil. Taška mi spadla a vysypala se.

„Ježíš, já neviděl. A seber si ten bordel, ještě někdo zakopne," ukázal Derek na ty věci. Je to takový ten hajzlík, který si myslí, že je král.

„Ty zmetku!" zaburácel Emmett a zvedl se.

„Do prdele!" zanadával Derek a sprintoval z jídelny.

„Nech ho být, Emme," mávla jsem rukou a začala sbírat věci.

„Pomůžu ti," sehla se Alice.

První mi podala pouzdro, ale potom se jí pod ruku dostal můj dopis. Sakra, asi vypadl z toho sešitu, nevšimla jsem si. Zahleděla se někde do prázdna.

„Alice..." klekl si k ní Jasper.

„To je... dobrý. Na," potřásla hlavou a podala mi obálku.

Všimla jsem si, jak se Edward mračí a tak jsem do její mysli vstoupila i já. Viděla jsem její vizi, které dominovali Volturiovi.

--------------------------------

„To byl ten dopis, který ti dneska přišel?" zeptala se mě, když jsme se po škole setkali u nich doma.

„Jo. Vím, co jsi viděla,"

„Vůbec jsem to nepochopila... Byli tam vládci, Jane, Alec, Demetri, Felix, nějaká žena a osoba v černém Volturijském hábitu. Jediné co jsem z její tváře viděla, byly rudé oči a tmavé vlasy, které vykukovaly zpod kapuce. Potom se vize najednou změnila a byl tam muž s jizvou. A pak všechno zmizelo," rozhodila bezmocně rukama.

Při vzpomínce na muže s jizvou jsem se otřásla. Je to už dávno, ale stejně mám tu bolest v živé paměti. Pokud jsem ta osoba v černém byla já, a to asi jakože jo, tak mě naštěstí nepoznala.

„Půjdeš taky na lov?" změnila jsem téma.

„Ráda se odreaguju," přikývla. „A myslím, že dneska jdeme všichni," otočila se na dům, ze kterého vycházela celá její rodina.