Upír z rodu Volturi

Kapitola sedmdesátá druhá

„Jed jí už trochu znehybnil," přijde Carlisle.

„Jak dlouho se bude přeměňovat?" zeptal se Emmett.

„Zhruba tři dny," odpoví.

„To si Volturiů užijeme," protočí očima Rose.

„Dávej si pozor na pusu," zavrčí Demetri.

„Ššš..." zasyčím.

„Ange, proč jsi nám lhala?" zeptá se Ness.

„Nechtěla jsem, aby o mně někdo věděl pravdu," sklopím pohled.

„Věřil jsem ti," ozve se za mnou hlas. Ten hlas je raněný a tahle jeho slova mě bolí více než od kohokoliv jiného. V Jasperovi jsem měla obrovského kamaráda a teď...

„Jaspere..." postavím se prudce ze židle a udělám k němu pár kroků.

„Nechceš se jít projít?" řekne tónem, který znamená jiné úmysly.

„Ty tady počkej," strčím Demetrimu do hrudi.

„Nebudu tady s nima!" zamračí se.

„Už jsem řekla! A žádný odmlouvání!" zahřmím.

„Promiň."

„Zkuste se prosím nepozabíjet," zašeptám.

Jdu s Jasperem ven. Rozbíhá se a mizí v lese. Následuju jej. Dobíhá na krásnou louku a zastavuje.

„Jaspere, je mi to líto," omluvím se.

„Co všechno z toho, cos nám vyprávěla, je pravda?"

„Byla jsem poloupír. Aro je můj biologický otec. A proměnil mě. Žiju s vládci ve Volteře," povím po dlouhé době pravdu.

„Lhala jsi,"

„Jen jsem neřekla všechno. Všechny vás mám ráda, jen jsem nepřiznala svůj původ,"

„To vyjde nastejno," otočil se ke mně zády.

„Jaspere, jsi jako můj bratr," udělám k němu krok.

„A ty jako má sestra," zakloní hlavu. „Sourozenci si nelžou,"

„Někdy ano," ušklíbnu se.

Otočí se na mě. Ve tváři má divný výraz; přiřadila bych jej k naštvanosti, ale nucené naštvanosti. „Vážně máš chování po něm. Dokážeš se chovat uvolněně i v nepříjemných situacích,"

„Nejsem uvolněná,"

„Ale působíš tak, bez daru bych to nepoznal. Dokážeš se přetvařovat, jako Aro," podívá se mi do očí.

„Hodně známých mě k němu přirovnává," vydechnu.

„Není ti to zrovna příjemné, cítím to,"

„Za určitých okolností je to nepříjemné," přiznám.

„Demetri má z tebe respekt," zašklebí se.

„No jo. Přece jen jsem dcera vládce. Ale nechovám se tak," zasměju se a přešlápnu z jedné nohy na druhou. „Když se naštvu, umím být nebezpečná, ví to,"

„Říkala jsi, že je někdo, kdo tě miluje... Je to Demetri, že?" usmál se.

„Jaks to poznal?" vytřeštím oči.

„Není to tak těžké," založil ruce na hrudi. „Když na tebe někdo zvýšil hlas, začal tě automaticky chránit. Proč jsi mu tehdy řekla ne?"

„Už jsem zapomněla, co všechno jsem vám vykládala," uchechtnu se. „Zamilovala jsem se do člověka. Myslela jsem, že i on mě miluje... Využíval mě,"

„To je mi líto," šeptne.

„Mou vinou zemřela i jeho sestřenka... Třešničkou na dortu je to, že mě to nijak netrápí! Už zase jsi na mne změnil názor co? Kvůli tomu jsem nechtěla, abyste věděli, kdo jsem, a proto jsem s radostí přijala vegetariánství. Chci být lepší... Ať už piju jakoukoliv krev,"

„Jsi řečník... Tobě se to povede, chceš a to je hlavní. Já taky chtěl," usmál se.

„Jak dlouho jsi na zvířecí? Padesát let? A stále nemáš dokonalou kontrolu. Já budu celý život na lidské, nejspíš toho chci moc," povzdechnu.

„Pomůžou ti," objal mě. Obě ruce mi jemně položil na hlavu a přitáhl k sobě; mám pocit, že toto gesto slovům dodalo důraz. Obejmula jsem ho kolem pasu. Díky jeho daru mi rozumí nejvíc, jsme si bližší. „Demetri tě miluje a nikdy nepřestane. I on ti pomůže,"

„Děkuji," usmála jsem se mu do košile.

„Prosím. A menší bonus." Jen co to dořekl, mě zaplavila vlna pochopení, ale hlavně klidu.

„Ještě jednou díky. Ale ostatní mi to tak lehce neodpustí,"

„Rosalie asi ne," připustil.

„Už radši půjdeme," navrhla jsem. Přikývl.

K vile jsme šli lidským tempem. Moc se mi tam nechtělo. Kdyby měl Demetri mobil, zavolala bych mu, aby šel za Arem a mamkou sám.

„Konečně," ulevil si, když jsem vešla.

„Teď si chci s tebou promluvit já!" řekla přísně Rose a vyšla ven.

Demetri zatl zuby a nosní dírky se mu naštvaně rozšířily. Dala jsem mu dlaň na hruď. Chudák, muselo to pro něj být utrpení tady být s nepřáteli. Stejně jako pro ně.

„Promluvím si s ní a půjdeme," pošeptám mu do ucha. Snažím se, aby to slyšel jen on.

Rose stála před domem. Pohledem nejspíš celou dobu propalovala dveře a čekala, až vyjdu. Dojdu před ní na vzdálenost asi dvaceti kroků.

„Věděla jsem, že ti nemám věřit," procedí skrz zuby.

„Je mi to líto, Rose," sklopím pohled.

„Mlč! Těmito kecy jsi nejspíš oklamala Jaspera, ale mě ani omylem!" zakřičí a u toho bezmocně rozhazuje rukama.

„Chápu tvůj hněv,"

„Nechápeš nic!" Ucítím ruku na krku. „Nevíš, co je to mít strach o rodinu!"

„Rosalie!" ozve se za mnou hlavně Emmettův hlas smíchaný s dalšími.

„Pusť ji, Cullenová!" uslyším i Demetriho. Vím, že po ní půjde.

„Demetri stůj! Nic mi neudělá... Rosalie, viděla jsi, jak jsem skolila Emmetta, nemáš žádnou šanci," řeknu opatrně.

„Bojovat tě učil on, že?" hodí hlavou Demetriho směrem.

Přikývnu. Využiji, že mě na nohách drží spíš jen její ruka a vykopnu nohu k jejímu břichu. Kousek odletí, ale zastaví se. Nechá po sobě brzdnou dráhu.