Upír z rodu Volturi

Kapitola pátá

--Emma--

Seděla jsem na posteli a už jsem ani nebrečela. Chodbou se ozývaly kroky, krev mi ztuhla v žilách. Hlavou mi proběhla Marcusova slova: „Nikomu neotvírej, ne každý je tak milý jako já nebo Aro." Kroky se zastavily u mých dveří.

„Kdo je tam?" ozval se ženský hlas za dveřmi. Neodvažovala jsem se ani dýchat.
„Kdo je tam?!" ozvalo se znova a klika se pohnula. Zamkla jsem, smůla, pomyslela jsem si.

Jenže jsem sebou škubla, v důsledku obří rány, a dveře leží na zemi. Stojí tam blonďatá dívka, celá v černém s rudýma očima. Mohlo jí být tak třináct, ale byla nádherná. Najednou mým tělem projela ostrá bolest a já se na posteli svíjela v křečích.

„Kdo jsi?!" řvala a přibližovala se blíž ke mně. Nebyla jsem schopná nic říct, strašně to bolelo. „Tak jo," usmála se zákeřně a u mého obličeje se objevily ostré tesáky. Teď umřu, jsem s tím smířená.

„Jane!" zastavil jí hlas za námi, dívka se otočila. „Nech toho!" to mluvil Marcus, slzy se mi spustily nanovo. Jsem tak ráda, že vidím Ara a Marcuse. S nimi ve dveřích stál i nějaký jiný muž. Jane se poklonila, potom pro ní přišel kluk podobný jí a oba dva se postavili za Ara, Marcuse a toho třetího.

„Emmo..." přišel ke mně pomalu Aro a pohladil mě po tváři, zavřela jsem oči. Jeho ruce se přesunuly na břicho, vyděšeně se na mě podíval. Rychle mě chytl za ruku a zavřel oči, potom nechal mou ruku spadnout a pohladil mě po břiše. „Emmo, ty jsi opravdu těhotná."

„Tak řekne mi už někdo, do háje, kdo to je?" vyštěkl ten třetí muž se světlými vlasy.

„Bratře..." snažil se jej  Aro uklidnit a zvedl ruku, přičemž se stále díval na mě. „Emmo, proč jsi k sakru nešla na potrat?!"

„Aro, nevíme, jestli by dítě upíra na potrat vůbec mohlo jít. O těchto těhotenstvích vůbec nic nevíme. A navíc, hned jak jsem to zjistil, táhl jsem jí sem," odvětil Marcus.

„Vždyť já, spolu s vámi, sepsal řád a tam se píše, že upír nemůže mít vztah s člověkem."

„Ano, ale není to trestné. Bohužel," upozornil ten blonďák, co stál vedle Marcuse. U slova 'bohužel' se podíval na mě a na tváři se mu objevil úšklebek.

„Ale je trestné to když člověk ví o upírovi!" zakřičel Aro.

„V tom případě je nutné zabít toho člověka a někdy i upíra, pokud je problémový," řekl ten muž a stále se díval na mě.

Najednou se ode dveří táhla černá hustá mlha, bála jsem se.

„Alecu dost!" pronesl Marcus, mlha se začala vypařovat. „Odvezu ji za svými blízkými zpět do Británie, jelikož vidím, že nejsi moc nadšen z toho, že budeš otec," rozhodl Marcus.

„Žádný člověk o nás nesmí vědět!"

„Caiusi, ona to nikomu nepoví!" zastane se mě Marcus.

„Caiusi, Jane, Alecu, jdeme! Jdeš též, bratře?" zeptal se Aro. Vehnaly se mi slzy do očí. On to dítě nechce!