Upír z rodu Volturi

Kapitola dvacátá

„Cože?" zhrozil se Aro. Ne že by měl něco proti upírství, ale ten požadavek jej jistě překvapil.

„Prosím proměň mě, tati," zasípu.

Podivil se nad tím oslovením... Zakašlu a vyplivnu trochu krve. Už nemůžu mluvit tak ho prosím očima. Přikývne.

Přibližuje se k mému krku a kousne, projede mnou strašný tlak. Snažím se udusit křik v sobě, ale nakonec přece jen vykřiknu. Pohladí mě po zádech. Když se oddělává, vtrhnou všichni dovnitř.

„Aro..." šeptne maminka.

„Angeliko!" vyjekne o něco hlasitěji Demetri.

Začnu sebou na zemi škubat a křičet.

„Aro, omrač ji, bude míň trpět," navrhne klidně Marcus.

Nechápu, že ještě vnímám, strašně mě všechno bolí!

„Já nemůžu, bratře," odvětí mu zhrzele táta.

Najednou se u mě objeví Caius, usměje se a tiše řekne: „Promiň." Ozve se rána, křik a tma.

--Demetri--

Tu ulici jsme dlouho nehledali, její pach jsem zachytil téměř okamžitě. Leží na zemi a vypadá jako mrtvá, jediné co mě uklidňuje je její hrudník, který se zvedá pomalu nahoru a dolů.

„Demetri, na co civíš ber ji musíme jet!" zakřičí na mě z auta Jane.

Cítím tu ještě dva pachy a jeden z nich stoprocentně patří tomu hajzlovi co jí pobodal. Teď nemám čas to řešit hlavní je, aby Ange žila, nedokážu si představit co bych dělal bez ní.

„Konečně! Kde jste, sakra, tak dlouho?!" seřve nás Aro, když vejdeme do jejího pokoje.

„Promiňte," omluví nás Jane. Alec jí obejme. Všichni máme Angeliku rádi a proto nikdo z nás nechce její smrt.

„Doktore?" hlesne Emma, která se už nejspíš vzpamatovala.

„Omlouvám se, ale je to špatný. Rána je hluboká, ztratila poměrně dost krve, že na to její hojivé účinky nestačí. Obávám se nejhoršího."

„Musí být něco  čím bychom jí pomohli!" vykřiknu.

„V téhle chvíli ji můžu dát tak maximálně morfium, trochu to zmírní bolest. Ale dávám ji zhruba tři dny. Řeknu vám jen, že ty tři dny budou pro ni utrpení a umírání v hrozných křečích, bolestech."

„Víte, kdo jí to udělal?" probodl Aro pohledem mě s Jane.

„Cítil jsem na tom místě dva pachy, takže se můžu jen dohadovat, který z nich jí byl osudný," u těchto slov si prohlížím svoje boty.

„A proč jsi je nestopoval?! Jsi snad stopař ne?!" začne řvát. Ty jeho výbušné nálady miluju, vážně. Angelika se na posteli prohne v bolesti a začne něco vykřikovat, je to pouze jekot a křik o pomocí smíchaný občas se jmény někoho z nás. „Budu ve Velkém Sálu a opovažte se tam někdo jít," při odchodu nezapomene bouchnout dveřmi.

„My taky radši půjdeme, bratře," poví Marcus Caiusovi, který se na všechno díval snad i se soucitem a strachem v očích.

Doktor píchl Angelice injekci a potom jí přikryl. „Měli bychom jí nechat prospat."

„Já s ní tady zůstanu, vy běžte," rozhodne Emma zničeně.

„Demetri," promluví na mě Jane, ale já její hlas mám jako v mlze. Sleduju pouze Angeliku a hrudník, který se jí občas obtížně zvedne.

„Demetri, pojď. Tady si stejně prd platnej, brácho," poplácá mě Alec po rameni.

----------------

„No tak, Deme, ona bude v pořádku uvidíš. Je přece Volturi," snaží se mě už celou noc rozveselit dvojčata.

„Nebude! Sami jste to slyšeli! Dává jí tři dny! Tři dny v hroznejch křečích!" vykřiknu a bouchnu do dveří od koupelny, ve kterých se objeví díra.

„Demetri, nám je to taky líto. Všichni tady jí máme rádi. Dokonce i Caius je přešlý z toho co se stalo," přizná Jane s nefalšovanou lítostí.

Před hodinou vysvitlo slunce a nikdo nevyšel z pokojů, do kterých včera večer zalezli. Emma je s Ange v pokoji, Aro se zabarikádoval ve Velkém Sále, Caius je u Marcuse a já s Jane u Aleca v pokoji. Felix se skoro ani neukázal, ale řekl, že je mu líto toho co se stalo. Dneska ani Heidi nepřijde, na krev nemám ani pomyšlení,  a všichni ostatní jsou na tom podle mě stejně.
Celý den jsme strávili beze slov, občas jsme se pokusili zahrát vrhcáby, ale hráli jsme jak těla bez duše.

Do pokoje vešla Emma s Caiusem a Marcusem.

„Probrala se ," vydechla.

„Cože? Kdy?" vyskočím na nohy.

„Asi před deseti minutama," odpoví Marcus.

„A to nám to říkáte až teď?" naštve se Jane.

„Jdu za ní!"  běžím ze dveří.

„Demetri, chce být chvíli sama," chytne mě za ruku Emma.

„Jdu taky," zvedne se Alec a spolu běžíme do jejího pokoje.

„Kde je?!" zeptám se Emmy, která přišla se zbytkem skupinky.

„Byla tady! Kam, sakra mohla jít?"

„V jejím stavu moc daleko nedojde," ušklíbl se Caius.

„Proč by někam chodila?" podívá se po nás Jane.

„Za Arem," uvědomí si Alec.

Doběhl jsem k Sálu, ale před ním jsem se zastavil. Jestli je tam jen Aro, tak to pěkně schytám za to, že ho vyrušuju a za to, že nám zmizela jeho dcera. Ale cítím tady její pach. Takže tam musí být i ona. Došli i ostatní a zřejmě přemýšlí nad tím samým, nad čím já. Když v tom se ozve ze sálu strašný křik. Na nic nečekám a rozrazím dveře. To co vidím, bych asi nečekal.

„Aro..." šeptne Emma a Marcus jí obejme.

„Angeliko!" skoro zakřičím a Alec mě chytí za ramena, jinak bych už asi Ara rozcupoval.

Najednou sebou začne na zemi škubat a házet, zacpu si uši abych neslyšel jak trpí. Stejně to nepomohlo.

„Aro, omrač ji, bude míň trpět," navrhl Marcus s klidem.

„Já nemůžu, bratře," odpoví mu Aro a zničeně se dívá Angelice do očí.

Caius se k ní rozběhne. „Promiň," hlesne a hodí jí hlavou o zem.

Emma začne křičet a podlomí se jí kolena.