Upír z rodu Volturi

Kapitola sedmdesátá třetí

„Měla jsi pravdu, Rosalie," dívám se na ni. „Nevím, jaké to je mít strach o rodinu. Nikdy jsem k tomu neměla důvod."

Rozběhne se proti mně, ale já se vyhnu. Chci, aby věděla, že nemám v plánu nikomu ublížit.

„Celý život máš dokonalého tatíčka, který se o tebe stará. Žila jsem taky v takové době. Vše bylo úžasné. Ale potom se podělalo, co mohlo!"

„Rose, uklidni se," zašeptal Jas a nejspíš se pokusil použít svůj dar.

„Nech si uklidnění pro Demetriho, až jí zabiju..." zavrčela a zas se proti mně rozběhla.

Tentokrát jsem se nevyhnula, ani jsem útok neopětovala. Nechala jsem se povalit na zem. Zuřivě na mě hleděly černé naštvané oči.

„Edwarde, drž Demetriho," poslala jsem mu myšlenku. Chvilku váhal, ale nakonec tak udělal. Jinak by už Rose byla bez hlavy.

„Nezabiješ mě. Aro a ostatní Volturiovi by potom zabili tebe, Emmetta, Renesmee a vlastně celou rodinu. To nechceš. Svou smrt bys ještě překousla, ale jejich... Já ti bránit nebudu, klidně mě zabij." Klidný hlas se nepodobal opravdovým pocitům, upřímně se bojím.

Moje slova na ní zabrala. Slezla ze mě a zahanbeně sklopila hlavu. „Omlouvám se. Nechala jsem se unést."

Dem se vyvlíkl z pevného sevření Edwarda, Emmetta, Belly i Carlislea. Muselo být hodně těžké jej udržet. Došel ke mně a obejmul mě. Vražedně u toho pozoroval Rosalie.

„Ale asi tě zklamu..." podívala jsem se na ni. „Můj, jak jsi řekla, dokonalý tatíček se o mě prvně nestaral. Šest let se mi stranil. Zakázal mamce i mi kontakt s ním. Nikdo mi neřekl kdo můj otec je. Staral se o mne Marcus, Demetri, Jane, mamka, chůva a později i Alec. Až ve třinácti se mi představil."

„To jsme nevěděli," ozvala se otřesená Esme.

„Ani jste nemohli. Bylo to dávno," zašeptal Dem a ještě víc si mě k sobě přimáčkl.

„Moment, řekla jsi šest let, ale poznala jsi ho až ve třinácti," zamračila se Alice.

„Byla poloupír," usmál se Jas.

„Proto jsem ráda poznala Nessie. Demetri, měli bychom jít," zvednu k němu hlavu.

„Klidně tady můžeš zůstat," navrhl Carlisle.

„Ne, děkuji Carlisle. Nebylo by to dobré. Všichni se semnou ještě nesmířili. Zítra nejspíš přijdu."

----------------------------

„Jak bylo u Cullenů?" zeptala se mě mamka, když jsem přišla domů.

„Normálně," odpovím.

„Nezníš přesvědčivě. Je proměněná?" zajímal se taťka.

„Má v sobě jed. Proměna bude snad dokončena za tři dny. Teď jestli mě omluvíte, ráda bych byla sama," řeknu a zavřu za sebou dveře od pokoje.

Lehla jsem si. Moje tělo je roztažené přes celou postel. V mozku mám prázdno. Kdyby mi někdo přikázal, ať na nic nemyslím, nepovedlo by se to. Prostě to musí přijít samo. Mám pocit jako bych teď byla obyčejný smrtelník. Neslyším, o čem se ve vedlejší místnosti baví. Neslyším déšť za okny. Neslyším lidské chrápání z vedlejšího bytu. Neslyším jeho srdce. Necítím krev. Jako bych byla mrtvá. Opravdu mrtvá. Nic nevnímala. Je to příjemné. Jen hledím do stropu.

Až teď mě napadne myšlenka... Co bude s Teresou po proměně?

--Demetri—

„Co se tam stalo Demetri?" optá se mě Aro, sotva Ange odejde.

„Kdyby chtěla tak to řekne." Normálně jsem sice loajální k vládci, ale tohle je věc Angeliky.

Aro chápavě pokývá hlavou. Zázrak že to nechal být. S Emmou se usadil k televizi. Já si sednu trochu dál, k jídelnímu stolu. Hlavu jsem si opřel o ruce.

Co to do té Cullenové vjelo?! Nikdy jsem u někoho z nich nečekal takové chování. Mohla ji zabít! Kdyby mě Carlisle s ostatními nechytli, tak je bloncka bez hlavy. Jak se vůbec opovážila napadnout někoho z Volturiů?! Vím, že Ange s nimi dlouho žila, ale právě proto by ji neměla zabíjet!

Stále ji miluju. Miluju ji více než svůj život. Ona je střed mé existence. Mám pocit jako bych tu dobu, co jsem jí neznal, byl nic. Jen prázdná schránka. Trhá mi srdce, když je smutná a dneska to mrtvé srdce zlostí málem začalo bít. Angelice se nic nestane, budu jí chránit. Navěky.