Double Trouble HP-FF

Po roce opět zpět

Loučím se s rodiči na nástupišti 9 3/4 a nastupuji do vlaku, který jede přímo do Bradavic. Vykouknu z okna ještě naposledy a mávala na rozloučenou jak jim, tak i mému malému bráškovi.

Vlak se rozjíždí a mě na tváři roste velký úsměv. Jedu tam znovu. Znovu v Bradavicích, v té nejlepší škole čar a kouzel, kterou znám. S hlavou v oblacích jsem se vydala na mé obvyklé místo mezi Nebelvírským a Zmijozelským vagónem.

Zastavila jsem se u jednoho kupé, kde seděli mně už staří známí Fred, George a Lee Jordan. Všechny jejich pohledy na mě spadly a mým tělem v momentě projela vlna mrazu. Po událostech na konci minulého roku jsem jim už neměla co říct. To co udělali, tedy největším zaviněním Fred, mi vyrazilo dech.

Pokračovala jsem hned vedle a sedla si do posledního kupé, kde jsem narazila na dva mě ještě neznámé studenty. Tyhle kupé bývají vždy nepřekvapivě prázdné, jelikož se nesnášenlivost mezi Zmijozelem a Nebelvírem v posledních letech stále zvětšuje. Vždy je právě z tohohle důvodu alespoň jedno kupé neobsazené.

"Ehm ahoj? S kým to mám tu čest?" pozdravila jsem a vystřelila jasnou otázku.

"Ahoj Jsem Lokyr Lampton a tohle je Taminius Odear." rychlostí světla se postavil a podal mi ruku. Nejistě jsem ji přijala a podívala se na hned na toho druhého.

"Můžeš mi říkat Tod. Taková skládačka z mého jména a příjmení a jemu jen Loky. Je to kratší." řekl trochu znuděně a podíval se do mých očí, které změnili barvu.

Trochu se narovnal a v jeho očích se zableskly malé jiskřičky.

"Ty... jsi Metamorfomág že jo?" Hloupě jsem přestávala být obezřetná.

Měl ale pravdu a já si tuhle informaci dříve velmi pečlivě schovávala pro sebe. Nikdo na ni zatím nepřišel a já tak mohla mít své tajemství jen pro sebe. K samotnému, zdánlivě vševědoucímu Brumbálovi, se ani zmíňka nedostala. Tento rok ale měl být jiný. Já chtěla, aby byl a hlavně jsem chtěla posouvat svoje hranice dál než kdy dřív. Však vlastně proč jim to neříct?

"Ano jsem Metamorfomág ale nerada bych aby se to dostalo někam dál než do vašich uší." Trochu jsem na něj mrkla a on se hned chápavě pousmál.

"Takže ti je jasné, že ani já nebudu chtít, aby se šířily 'dezinformace'." Podíval se na mé zrzavé vlasy, které jsem si dnes ráno měnila. Chvíli jsem mu nerozuměla ale jakmile změnil ty jeho černé kadeře na stejnou barvu, jako měla právě já, vše se mi hned vyjasnilo.

"Takže ty taky?" zeptala jsem se s úsměvem na tváři. Tak proto pro něj bylo tak rychlé mě odhalit. Velmi všímavý.

"Jo už je to tak."

"Co tu vlastně děláte? Až na to, že mi zavazíte v mém osobním kupé? Nikdy jsem vás tu neviděla." Moje otázka ho zřejmě zaskočila, protože vykulil oči a nevěděl co říct.

Hledala jsem jakýkoliv znak, něco, co by je a jejich náhlé zjevení mohlo prozradit. A heleme se. Spatřila jsem znak Kruvalské školy pro čaroděje.

"Jsme tu..ehm.. protože jsme se přijeli podívat na famfrpálový zápas."

"Jo aha.. to v Kruvalu nemáte dost famfrpálových zápasů? Zvlášť, když tam máte nejlepšího chytače všech dob?"

"Jak jsi..?"

"Stačí se podívat na vaše kufry vy... blbečci. Takže teď popravdě a hezky narovinu. Co tu děláte?"

Hned jsem věděla, že mi padnou do noty. Vyměnili si pohledy a nakonec Lokyr podlehl a přikývl.

"Jedeme do Bradavic, kvůli konání turnaje tří kouzelníků. Naše škola tam připlouvá na lodi ale my máme oba jaksi trochu mořskou nemoc. Stačí si stoupnout na něco co plave na vodě a jsme v háji a to dost zeleným. Takže zkráceně nám váš ředitel Brumbál nabídl, aby jsme jeli bradavickým vlakem. No a tak jsme tady." dořekl to a já nemohla uvěřit jeho slovům.

"Co-cože? Pohár tří kouzelníků?!" vykřikla jsem a Tod mi okamžitě zacpal pusu.

"Nekřič! Nesmí to nikdo vědět." zašeptal.

Naše debata pokračovala dalších pár hodin, až dokud k našemu kupé nepřišel Fred, aspoň tedy doufám. Stále bylo těžké je rozeznat a obzvlášť, když se jen tak mihli před mýma očima. Tod byl zrovna uprostřed své velmi vtipné historky a my se tak hlasitě smáli, že to museli slyšet až v Bradavicích. Podíval se hluboce do mých očí a pokývl hlavou, abych vyšla ven. Zakývala jsem hlavou na znak nesouhlasu a sklopila pohled do země. Periferně ze strany jsem už pak viděla jen jeho odcházející stín.

"Kdo to byl?" zeptal se mě s úsměvem Lokyr. Byl ten extrovertnější z nich, šlo to poznat.

"To je.." zastavil mě Tod, když uviděl můj skleslý obličej.

"Nemusíš nám to říkat." pousmál se a já s ním. Byla jsem mu za tohle vděčná.

Dorazili jsme do Bradavic. Následovalo rychlé rozloučení s klukama po téměř romantické projížďce kočáry a odešla na svůj pokoj. Luxus jako samostatný pokoj pro mě mohl být tak akorát snem. Já ovšem měla to štěstí a pokoj sdílela s dvojčaty Padmou a Parvati Patilovými. Vždy byly miloučké a hodné a také zároveň jediné koho jsem z celé školy v tuhle chvíli tak nějak měla ráda.

/*