Válka o Sterakdaryho

>II< 5/7

Václav si oklepal z kolen střípky skla a pozorně se zadíval do očí člověka, kterého v posledních několika chvílích začal považovat za svého přítele.

„Vedl sis skvěle," pochválil Václav Sterakdaryho dívaje se mu upřímně do očí.

Radek neodpověděl. Otočil klíčky v zapalování, odjistil ruční brzdu, zařadil zpátečku a vycouval ven z parkovacího místa. Usoudil, že nemusí dodržovat předpisy, a tak jednoduše vyjel z parkoviště co nejdříve to šlo, přejel s autem přes malý hrbol a dostal se na hlavní cestu. Zastavil veprostřed silnice, zabrzdil a stále s pohledem upřeným na cestu tiše vzdychl.

„Kam jedeme?" zeptal se tiše Radek nedávaje přitom najevo žádné emoce.

„Do Mošnova, na letiště," odpověděl stejně klidně Václav, „znáš cestu, nebo tě mám navigovat?"

„Zvládnu to," prohlásil Sterakdary, přeřadil, šlápl na plyn a rozjel se.

„Vyhni se dálnici," doporučil mladší student, „radši to vem-"

„Vím, jak se dostat na letiště," okřikl Václava Radek a zatočil trochu prudčeji, než původně zamýšlel, „spíše mi řekni," domáhal se už méně klidným hlasem zapínaje si přitom bezpečnostní pás, „proč jedeme na letiště?"

„Je to nejrozumnější řešení," vysvětloval v klidu mladík, „potřebujeme se dostat ze země co nejdál to půjde," promlouval rozhlížeje se přitom z okna, „navíc by na letišti mohli mít informace o tom, co se vlastně děje."

Radek jen zamračeně přikyvoval. Václav mluvil rozumně, ale něco mu na něm nesedělo. Přemýšlel, zda se má mladíka zeptat přímo. Koneckonců student v obleku mu dnes již několikrát zachránil život a bylo jasné, že se nehodlá rozdělovat.

„Pozor!" křikl varovně Václav, načež Radek prudce stočil volant, udělal ladnou otočku a vyhnul se tak dvěma malým chlapcům, kteří na něj mávali, ať zastaví.

Musím se soustředit na cestu, pomyslel si Radek, ale moc dobře to nešlo. Udivovalo jej, že je silnice prázdná, jen sem tam stálo na kraji vozovky nabourané auto. Cítil také, že Václav k němu na začátku nebyl upřímný, tušil, že nebude jen obyčejný, mladý středoškolák. Zmínil vůbec kolik mu je let? Na jakou školu chodí? Ne, mluvil jen o tom vánočním koncertě. Radek se zamračil ještě více a přemýšlel, co o tom záhadně klidném mladíkovi vlastně ví.

„Můžeš zařadit pětku," nenuceně prohodil Václav.

„Jak..." nechápavě vydechl Radek, uvědomil si, že má mladík pravdu a zlostně přeřadil na nejvyšší stupeň, „jak si to věděl?" vyhrkl na Václava zlostně.

„Vždyť víš," opatrně naznačil mladý student a předstíral, že si prohlíží něco na samopalu, „stačí se podívat na-"

„Já vím, jak se přeřazuje, do hajzlu!" zaklel Radek vztekle a rozhodl se, že na svého společníka půjde upřímně, „ale nevím, proč umíš střílet jako by si zažil obě války, jak můžeš tak klidně sedět, když si dnes zabil více lidí než," máchal rukou okolo volantu a hledal správné přirovnání, „když si dnes zabil tři lidi," vymotal se nakonec a zlostně praštil do volantu, až se ozval hlasitý klakson, „jak to děláš? Co jsi vůbec zač?" vyhrkl najednou nemysle přitom na následky svých slov.

Václav sklopil oči k podlaze, nechal pušku volně opřenou o rozbité okýnko a v koutku oka se mu objevil matný záblesk: „Myslíš, že jsem ti lhal?"

„To jsem neřekl," omluvně pronesl Radek všímaje si přitom několik dalších aut jedoucí v opačném směru, „nemyslel jsem to tak."

„Nejsem klidný, nejsem vůbec klidný," přiznal mladík a protřel si oko zaprášeným rukávem, až mu na tváři zůstal tmavý flek, „vždy, když jde do tuhého, je to jako by mě ovládly instinkty, mám před sebou čisto a přesně vidím svůj cíl" mávnul zmateně rukou okolo přesně jako před chvílí jeho přítel, „prostě cítím, že vím, co mám udělat," zklamaně se podíval na Steraka, doufal, že mu uvěří a přestane jej podezírat, „můj strejda pracuje na střelnici," vysvětloval dále, „už od svých třinácti jsem tam s tátou chodíval," pokračoval a Radkovi se zdálo, že při vzpomínkách na svou rodinu se studentovy oči znovu zaleskly, „chodívali jsme spolu i na lov," vzpomínal smutně a na chvíli se odmlčel.