Válka o Sterakdaryho

>XII< 3/5

„Především disciplína," odpověděl pohotově Lukas, „naším hlavním heslem je: Disziplin vor allen. Disciplína nade vše. V táborech neexistovala žádná šikana, všichni museli spolupracovat a opravdu to tak fungovalo. Většina dětí, co tam byla přijata byli sirotci, nalezenci jako já, nebo děti, co utekli z domova. Už od útlého dětství se kladl důraz na zdravý životní styl, zdravou výživu a udržování fyzické kondice. Běhali jsme v lesích, skákali přes překážky a později posilovali. Samozřejmostí bylo základní vzdělání součástí kterého pro nás byla i podrobná znalost anatomie lidského těla, znalosti rostlin, stromů, zvířat, tak abychom věděli, co můžeme sníst a co nás zabije," vzpomínal a v hlavě si promítal události ze svého dětství, „učili jsme se jak přežít v přírodě, co dělat když potkáš medvěda, ale také jak se chovat ve městě, jak splynout s davem, jak se vyznat v mapách a zkrátka jsme byli připraveni na každé prostředí," vysvětlil a nechal si od Radka nalít trochu rumu. „No a potom, když už jsme byli starší začaly lekce bojového umění, boje s nožem, mečem, střelba z luku a později střelba z ručních palných zbraní. Spolu s tím jsme se učili, jak se o zbraně starat, jak je rozebrat, složit, vyčistit, nebo opravit a přišlo i na pyrotechniku. Výroba různých typů výbušnin z různých materiálů, jejich vhodné umístění, odpálení, ale také zneškodnění. Pochopitelně nás naučili také řídit, pilotovat, skákat z padáku a já nevím co všechno ještě."

„A taky plavat," suše prohodil Radek a dolil si ještě trochu rumu.

„Jo a taky plavat," přikývl Václav, hodil do sebe rum a sklenici odložil na stůl.

„Ty se znáš s Emily?" zeptal se Radek pohrávaje si v rukou s malou sklenicí rumu.

„Poprvé jsem ji potkal, když mě v sedmnácti poslali do Německa," odpověděl, položil si pod hlavu dva polštáře a posadil se, aby na Radka lépe viděl, „její otec, dědeček, pradědeček, všichni po generace pracovali u Golden leaf a všichni, stejně jako ona, prošli řádným výcvikem.

S Emily spolupracuji už čtvrtým rokem. Dělali jsme průzkumy, sledovačky, občas nějakou práci v utajení, ale nikdy nešlo o nic velkého, nebo bůhvíjak nebezpečného, nepředstavuj si nás, jako nějaké duo z laciného akčního filmu," zdůraznil, když viděl na Radkovi tváři pochopitelné obavy, „nikdy mezi námi nic nebylo, jsme jen dobří přátelé," ujistil upřímně, „a když potkala tebe, tak nemohla mluvit o ničem jiném. Miluje tě, Radku, miluje tě víc, než si umíš představit."

„Jak to kurva můžeš, tak dobře vědět?" nevěřícně se ptal Radek, odložil na stůl láhev s rumem, kterou za celou dobu nepustil z ruky a opřel se hluboko do křesla.

„Když tě potkala," začal pomalu Lukas, „a věděla, že jednou má přijít tenhle den," mávnul rukama okolo, „začala tajně plánovat, jak tě zachránit. A já jí s tím pomáhal."

„To mi to nemohla prostě říct?" plácl se Radek se zoufalým úsměvem a slzami v očích do stehna.

„Nemohla," odvětil prostě Lukas, „neustále byla pod dohledem hlavních velitelů celé akce, nemohla nic podniknout, dokud od nich neměla pokoj. Kdyby se o téhle akci někdo dozvěděl, byli bychom všichni mrtví. Emily poslala mě, abych na tebe tajně dohlížel a v momentě, kdy to bude bezpečné tě kontaktoval. Sledoval jsem tě už asi týden a původně jsem se s tebou měl setkat už v Berlíně a předem tě připravit, ale právě kvůli drobnohledu hlavních velitelů jsem nemohl nic podniknout. Celou situaci pak zkomplikovalo to, že ses vydal do Ostravy a v den útoku si tam pobýval. Takže jsme do toho museli zahrnout dalšího agenta."

„Ten sniper, že? Ten, co nám neustále kryl záda?" uhodl Radek a pleskl rukou do koženého opěradla.

„Ano, přesně ten," smutně sklopil oči Lukas.

„Počkej," zarazil se Radek pociťuje přitom účinky vypitého alkoholu, „to byl Vesli, že? Celou dobu to byl Vesli?" vyprskl a když Lukas krátce přikývl hlavou znovu udeřil dlaní do opěradla. „Já jsem to věděl!" vykřikl radostně. „Já to kurva věděl!"