...
„Rozsáhlé teroristické útoky devastují celý svět," ozval se známý hlas reportérky z rádia, „teroristé vyzbrojení moderní vojenskou technologií útočí po celém světě a zahajují převraty ve všech velkých státech..."
...
„Potřebuju se dostat d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sterakdary slyše ohlušující ránu sebou překvapeně škubl. Popadl svou zbraň, přes ukrutnou bolest v bradě se vyškrábal na nohy a poháněn nekonečným vztekem a zlostí vyskočil ze země, pistolí mířil okolo sebe připraven na nejhorší, ale posledního útočníka nikde neviděl. Až když se naklonil na druhou stranu auta spatřil zbylého zlosyna, jak leží na zádech s krvavou dírou na čele. Jeho puška s utrhnutým popruhem byla pohozená několik metrů vedle a pod jeho bezvládným tělem, ležel uvězněný jeho přítel...
...živý a zdravý.
Radek na nic nečekal, nevnímaje palčivou bolest na bradě si kleknul k mladému studentovi, vztekle odsunul mrtvolu zabijáka, vytáhl vyděšeného mladíka zpod auta a v kleče jej radostí obejmul.
„Do píče, já se tak bál," přiznal Sterak se slzami v oční tiskna přitom Václava pevně na své hrudi, „do prdele práce," ulevil si, až mu přeskočil hlas a nepovoloval své objetí.
Václav se objetí Sterakdaryho zcela poddal. Nevnímal nepříjemné tlačení pušky na břiše, pevně se držel staršího přítele, celý se třásl a do očí se mu rojily slzy. Před několika vteřinami se ocitl tváří v tvář smrti, koutkem oka viděl hlaveň mířící na jeho hruď, byl s tím už málem smířený, když náhle přišla záchrana. Myslel si, že to byl Radek, kdo mu zachránil život, vrhnul se v poslední vteřině na šíleného vojáka a prostřelil mu hlavu, jako správný hrdina. Tak si totiž Sterakdaryho vždy představoval. Jako skromného dobráka, ve kterém je více odvahy a síly, než ostatní mohou jen tušit.
„Děkuji," zašeptal Václav tiše roztřeseným hlase, a ještě více zesílil jejich objetí.
Radek neodpověděl. Nebyl to on, kdo mladého studenta zachránil. Netušil, odkud se vzala ta střela, která usmrtila útočníka v posledním okamžiku. V jednu chvíli si myslel, že to byl boží zázrak, ale když vzhlédl zpoza kapoty auta, spatřil na střeše letištní haly matný obrys postavy polonahého Vesliho, který tam jen tak ledabyle stál na okraji římsy s puškou opřenou o rameno.
Po pár vteřinách doběhli k místu policisté ze zásahové jednotky spolu se třemi vojáky v čele s Brunem. Postavili se okolo dvou mladíku, kteří po nějaké chvíli nakonec uvolnili své objetí, opřeli se o dveře kombíku a s pohledem k zamračenému nebi hlasitě oddechovali.
Sterakdaryho napadlo, že by se v takové situaci hodilo prohodit nějakou vtipnou hlášku, ale na žádnou nemohl přijít. Pak potřásl hlavou, až se ozvala bolavá čelist, a s pohledem na svého přítele tu myšlenku zahodil. Tohle nebyl žádný akční film, tohle byla realita. Ještě před chvílí byl v domnění, že jeho společník zemřel, že ztratil chlapce, který mu několikrát zachránil život a on pro něj na oplátku nedokázal udělat vůbec nic. Vybavil se mu ten pocit čilého zoufalství, vzteku, nenávisti a strachu, který se v něm v jednom okamžiku mísil. Bylo to to nejhorší, co ve svém životě zatím zažil.
Václav pomalu vstal ze země, bolestivě se zašklebil a prohmátl si zraněné stehno, které si při tom kaskadérském kousku pod autem musel odřít. Opřel se rukama o kolena, překlonil se a pomalu pociťoval, jak se mu snižuje tep a zklidňuje dýchání. Před sebou spatřil vousatou tvář Bruna, který mu pevně stiskl rameno a s upřímným pohledem ve tváři krátce kývl.
Znamenalo to více než jakékoliv věty chvály. Žádných slov nebylo zapotřebí.
Tohle nebyla videohra, kde by hrdinové mohli házet jednu vtipnou hlášku za druhou.
