...
„Rozsáhlé teroristické útoky devastují celý svět," ozval se známý hlas reportérky z rádia, „teroristé vyzbrojení moderní vojenskou technologií útočí po celém světě a zahajují převraty ve všech velkých státech..."
...
„Potřebuju se dostat d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Cesta utíkala kvapem a za stálé rychlosti polykali kilometr za kilometrem. Na osamělé silnici nepotkali během první hodiny jediné auto, jen sem tam se kousek od dálnice objevil ojedinělý chodec nebo nějaká skupinka přeživších. Po teroristech, nepřátelských letounech či tancích zatím nebylo ani stopy.
„O čem jste se bavili s Martinem?" zeptal se po pár minutách Václav.
„O ničem, to je jedno," vyhnul se odpovědi Radek.
„Chápu, je to osobní," řekl Václav a nechtěl se v tom už dále rýpat.
„Piču osobní," vztekle praštil Radek do volantu, „prostě o tom nechci mluvit," vyhrkl hlasitěji a agresivněji, než původně zamýšlel.
Václav na znamení míru zdvihl obě ruce a už dál se na nic neptal. Nevěděl sice, proč je Sterak najednou tak nevraživý, ale vzhledem k událostem předchozích několika hodin to bylo pochopitelné. Nechal Radka řídit a zamyšleně se podíval z okýnka. Byla klidná noc, beze sněhu, bez deště, jen měsíc slabě zářil na obzoru. Žádná střelba, žádné výbuchy, žádné nebezpečí, což na jednu stranu bylo dobře, alespoň konečně nemuseli dva mladíci bojovat o život, ale na stranu druhou se tak cesta noční, potemnělou krajinou stala neskutečně nudná, únavná a vyčerpávající a po hodině cesty musel Radek zastavit na vyhořelé benzínce, která očividně v průběhu invaze explodovala.
„Už nemůžu," řekl Sterak upřímně, „mám pocit, že každou chvílí usnu a sjedu někam do příkopu."
Václav na místě spolujezdce souhlasně přikývl a na tváři se mu objevil přemýšlivý výraz: „Máš pravdu," řekl po chvíli, otevřel dveře a vystoupil z auta, „sedni si na moje místo a trochu se prospi."
„Ty budeš hlídkovat?" zeptal se Radek a s vděkem se sesunul na místo spolujezdce, posunul si sedadlo dozadu až nadoraz a sklopil si jej do spací polohy.
„Spíše řídit," pronesl Václav, zrovna ve chvíli, kdy Sterak zasněně zavřel oči.
„Ty umíš řídit?" vyhrkl a překvapeně vytřeštil v oči.
„Naučil mě to táta v Kanadě," vysvětlil a nervózně se poškrábal na zádech, „tam je to trochu jinak."
„To by mě kurva zajímalo jak jinak?" vyprskl Radek.
„Prostě je tam strašně moc lesů, a tak, a můžeš tam jezdit, jak chceš," odpověděl a usedl na místo řidiče, „nemůžeme si dovolit tady zůstávat, musíme se co nejdříve dostat do Německa, už kvůli Emily," připomněl, „prostě mi věř," vyhrkl zrovna ve chvíli, kdy se Radek nadechoval ke slovu, „zvládnu to," otočil klíčkem, přeřadil, a aniž by Radka nechal cokoliv říct rozjel se na cestu, „zpočátku se budeš bát, ale pak se uklidníš a usneš."
„Co za otce do piče máš, že tě v šestnácti naučí řídit?" zeptal se překvapeně Sterak, když viděl, že mladý student řídí snad ještě lépe než on sám.
„Moudrého," odvětil prostě Václav, „teď se zkus trochu vyspat."
Radek nechápavě hleděl na svého mladšího druha, přehazoval pohledem na noční krajinu před sebe a na klidného Václava, který bez větších problémů udržoval auto v jednom pruhu, hladce se vyhýbal jakýmkoliv nerovnostem a udržoval stálou rychlost, o něco vyšší, než je na dálnicích povoleno. Sterak chtěl něco říct, chtěl se snad i hádat, znovu jej začínaly dloubat pochybnosti o Václavovi, nechtělo se mu věřit, že dokáže... to co dokáže. Ale pak si vzpomněl na jejich rozhovor v letadle, jak se společně bavili o úplně obyčejných věcech a na krátký moment úplně zapomněli na okolní válku. Tehdy poznal, že Václav je jen student gymnázia, co má trochu zvláštní zájmy. Aspoň to si myslel, a tak si to jeho vyčerpaná, nevyspaná a bolestmi zatížená mysl vysvětlila.
Jeli ještě několik kilometrů, když Radek konečně přestal sledoval řízení mladého studenta, převalil se na sedadle na bok, zavřel oči a po několika vteřinách konečně usnul. Hrůzy, které však v posledních hodinách zažil, se podepsali na jeho podvědomí. Viděl před sebou všechny ty krvežíznivé vojáky se samopaly, slyšel výstřely, výbuchy, neustále se mu vracel pohled na starého pána, jenž zemřel v Ostravě na parkovišti, na malou Lucku, která skončila nabodnutá na ocelovém kůlu v ulicích Prahy, na Vesliho, kterého zase rozstřelil na kusy tank... Únava a fyzické vytížení však nakonec zvítězili i nad myslí, veškeré děsivé vzpomínky se vytratili a Radek se ponořil do klidného, hluboké spánku, po kterém tak moc toužil.
