Ozvalo se několikeré cinknutí a dolů na potemnělou večerní ulici Prahy dopadla poslední bronzově se třpytící nábojnice z mohutné pušky odstřelovače. Když Radek uslyšel ten zvuk, překvapeně vzhlédl, postavil se na nohy a běžel k okraji střechy, aby viděl na vrchol budovy na protější straně. Jen matně spatřil pohyb šedé postavy, která se hned vzápětí ztratila ve stínech a zmizela.
„Co to kurva?" pomyslel si nahlas Radek a bezradně rozhodil rukama okolo sebe. „Co se to kurva děje?!" zařval a obrátil se doprava, kde spatřil na nižší střeše klečet Václava.
Mladý student se držel za bolestivé rameno, měl křečovitě zaťaté zuby a pohledem hleděl do hluboké propasti mezi dvěma paneláky. Do propasti, kde ležela ve velké kaluži krve na ocelovém kůlu nabodnutá malá holčička. Ještě stále měla ten vytřeštěný, vyčítavý pohled, kterým i po smrti zírala nahoru, na muže, kterému zachránila život, a který ji to nebyl schopen oplatit. Alespoň tak to vnímal Sterak.
„Jak...?" začal Radek, ale nemohl najít správná slova, a tak prostě přešel až na okraj římsy a hleděl na klečícího Václava. „Jak si kurva mohl?" zase rozhodil rukama okolo a pohled stočil k matnému odlesku zapadajícího slunce. „Co jsi to udělal?"
Václav neodpověděl. V hlubokých stínech pozdního večera mu přes staženou ofinu nešlo vidět do tváře. Puška mu volně visela na popruhu, pravou rukou se stále držel za poraněné levé rameno a co chvíli sebou škubl. Nebyl schopen jakýchkoliv slov.
Sterakdary chtěl něco říct, chtěl ze sebe dostat všechen vztek, chtěl řvát, chtěl brečet, chtěl se mstít, zabíjet, ničit a devastovat.
„Disziplin vor allen," zašeptal najednou hlas za Radkem, „Disziplin vor allen," ozvalo se škemravě znovu.
Radek se prudce otočil stále třímaje pistoli v pravé ruce. Spatřil vojáka. Vojáka, kterého Václav zasáhl do stehna a který teď silně krvácel, držel se za poraněnou nohu a byl slabý, byl tak zesláblý, že nedokázal ani zdvihnout svou pistoli, která mu musela upadnout, když ji vytahoval zpod opasku. Sterakdary měl jen mlhavou představu, co znamenají jeho slova. Mnohem více mu prozradil výraz posledního přeživšího. Jako by byl smířený se svým osudem, jako by v životě udělal vše správné a ničeho nelitoval. Upřímně hleděl do očí smrti, připraven na svůj odchod. Bez známky lítosti.
Všechen hněv, který se celou dobu vařil v nitru Radka najednou přetekl, vykypěl a vyléval se všude okolo. Sterak zařval, křičel tolik sprostých slov, co jen znal, česky, anglicky i německy, několikrát vztekle kopl do posledního zabijáka, zasypal ho další sprchou nadávek, a střelil jej do břicha. A pak znovu. Znovu. A znovu.
Při každém výstřelu sebou zabiják několikrát škubl, jednou obzvláště bolestivě, když jedna rána zasáhla rozkrok. Radek do něj vystřílel celý zbytek svého zásobníku, až se ozvalo několikeré cvaknutí prázdného zásobníku.
„Ty kurvo," ulevil si Sterak naposledy, plivl na mrtvolu vojáka, zahodil svou pistoli, popošel pár kroků a klekl si na kolena... a zařval, zařval zoufalstvím, které nikdy v životě nezažil, nikdy se nedostal do takové situace až teď, až když...
Dveře požárního schodiště se pomalu otevřely. Šest vojáků se vrátilo na střechu a obklíčilo klečícího Radka. Jeden z nich mluvil německy do vysílačky, a když se Sterak podíval na protější střechu, kde předtím zahlédl stín odstřelovače, spatřil tam asi tucet teroristů se samopaly. A když se ohlédl za sebe, kde předtím klečel Václav, naskytl se mu jen prázdný pohled.
ČTEŠ
Válka o Sterakdaryho
Fanfic... „Rozsáhlé teroristické útoky devastují celý svět," ozval se známý hlas reportérky z rádia, „teroristé vyzbrojení moderní vojenskou technologií útočí po celém světě a zahajují převraty ve všech velkých státech..." ... „Potřebuju se dostat d...
