Válka o Sterakdaryho

>VII< 2/8

Asi po patnácti minutách cesty dorazili k místu, které Václav hledal. Několik metrů před sebou spatřili mohutnou díru ve stropě, pod kterou leželo hromada sutin, jež tvořily jakési provizorní schody ven. Když Václav opatrně nahlédl skrz trhlinu ven, došlo mu, že jsou uvnitř nějaké budovy. Podle okolního prostředí to vypadalo na vstupní halu nějakého hotelu nebo banky. Předtím, než však vystoupali nahoru se na chvíli zastavili a pozorně naslouchali okolním zvukům. Krom všudypřítomných výstřelů a občasných explozí řinoucí se po celé Praze byla budova nad nimi zcela tichá, a tak si Václav odjistil svůj samopal a opatrně vystoupal ven.

Ocitl se v rozlehlém vysokém vestibulu soukromé firmy. Na stropě nad ním visel kolébající se, problikávající pozlacený lustr. Velké vchodové dveře byly zamčené a zabarikádované řadou nábytku. Několik přepážek na pravé straně leželo převrácených na straně a podobně skončil i mohutný dřevěný recepční stůl, rozlomený v půli, na kterém ležela kancelářská židle. Na každou stranu vedla jedna chodba a vzadu za recepcí se nacházelo úzké schodiště vedoucí do dalšího patra.

Když si byl Václav jistý, že jsou na celém patře sami, mávnul na Radka a pomohl mu vytáhnout z trhliny malou holčičku.

„Měl bych se jí podívat na tu nohu," navrhl Sterak zatímco si přehazoval děvčátko přes rameno, „musí se to ošetřit."

„Ještě kdybychom měli čím," zavrtěl hlavou Václav a zaběhl se podívat ke hlavním dveřím vedoucím na ulici, „všechny naše zásoby skončily na dně Vltavy," připomněl.

Zatímco mladý student pozoroval skrz polo rozbitá okna opuštěnou hlavní ulici, malá Lucinka tiše vzdychla, pevně objala Sterakovo ramena, zavřela oči a usnula.

„Začíná sněžit," prohodil tiše Václav pozoruje přitom podvečerní temnou ulici Prahy, „musíme se odsud dostal," řekl a začal odhazovat sutiny a kusy nábytku pryč od hlavního vchodu na cestu, když najednou uslyšel hluk motoru a viděl, jak přímo před ním na silnici zaparkoval malý náklaďák, z jehož korby vyskákalo tucet plně vyzbrojených teroristů, „do prdele práce!" zaklel Václav bezohledně vůči spícímu děvčátku, mávnul na Steraka a rozeběhl se doleva, do dlouhého tmavého koridoru.

Po obou stranách chodby se nacházely dveře do různých kanceláří, na stropě sem tam problikávala osamocená žárovka a na konci dlouhého průchodu jasně zářil symbol únikového východu.

Zrovna když Václav rozrazil dveře na evakuační schodiště, ozval se z opačného konce chodby křik vojáků, kteří zrovna vběhli dovnitř a začali celou budovu prohledávat.

„Dej mi svůj nůž," nařídil Václav tiše Sterakovi, který vytáhl z pochvy na svém popruhu velký vroubkovaný nůž a podal jej svému mladšímu příteli, „pojď, rychle," popoháněl Václav Radka a rozeběhl se po schodišti směrem dolů.

Trojčlenná skupinka seběhla jedno patro po schodech a ocitla se v temné a nezvykle tiché podzemní garáži.

„Kudy teď?" ptal se Sterak a očima slepě mžoural do okolní temnoty.

Václav se na chvíli zastavil, počkal, až si zvykne na tmu a pak se rozeběhl k jedinému blikajícímu světýlku, jež slabě zářilo nad malou budkou pro vrátného. Prudce rozrazil dveře do kanceláře a pustil Radka s Luckou dovnitř.

„Zůstaňte tady," nařídil mladý student nevšímaje si Radkova nesouhlasného pohledu, „zhasnu vám světlo, ale vrátím se, jen potřebuju najít východ," utěšil Václav právě probuzenou holčičku a lehce ji pohladil po vlasech, „jestli se nevrátím do patnácti minut," tiše zašeptal Radkovi, „seber ji a uteč na hrad," jak to dořekl, uhodil rukojetí nože do vypínače, matné světýlko v budce se zhaslo a Radek zůstal s malou holčičkou schoulený pod kancelářským stolem sám.

Václav věděl, že se Radkovi nelíbí, že zůstal sám, ale právě teď se potřeboval tiše plížit mezi nepřátelskými vojáky a bylo mu jasné, že s malým plačícím dítětem, které navíc nemohlo samo chodit, by to byl nemožný úkol.