...
„Rozsáhlé teroristické útoky devastují celý svět," ozval se známý hlas reportérky z rádia, „teroristé vyzbrojení moderní vojenskou technologií útočí po celém světě a zahajují převraty ve všech velkých státech..."
...
„Potřebuju se dostat d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dva další vojáci nastoupili úplně dozadu a zbylí dva obsadili místo řidiče a spolujezdce. Jeli asi dvacet minut, přičemž po cestě nikdo nepromluvil. Radek, který teď už
s jistotou věděl, že Václav nebyl vždy tím, za koho se vydával, měl plnou hlavu otázek, ale trpělivě vyčkával důvěřuje slovu mladšího studenta.
Džíp najednou prudce zastavil, a když řidič otevřel dveře, všichni uslyšeli hlučný rachot startujícího vrtulníku.
„Pojď, jdeme dovnitř!" zařval Václav na Radka a vedl ho k otevřeným dveřím vrtulníku.
Jeden z pilotů mohutného stroje podal dvěma mladíkům ochranná sluchátka, počkal, až oba nastoupí a pak za nimi s třísknutím zavřel dveře.
„Až budeme v Berlíně," zarazil Václav Radka, jelikož viděl, že se už nadechuje k další otázce.
Jak dlouho letěli noční krajinou Radek netušil. Celou cestu zamyšleně, se staženým obočím civěl z okna a přemýšlel. Byl tak hloupý, napadlo jej, tak hloupý, že hned nepoznal, že Václav není obyčejný středoškolák. Kdo kurva umí v sedmnácti střílet z ákáčka? A skákat padákem? A kdo je tak hbitý, silný a mrštný, že přepere v souboji jeden na jednoho těžkooděnce s kulometem a vydloubne mu obě oči? Ještě k tomu taky umí řídit, bojovat s noži, vyzná se ve vojenské strategii a zabíjí s takovým klidem, jako by to dělal celý život. Když si to teď tak všechno shrnul, divil se, že jej to nenapadlo dříve. Ale ve skutečnosti ve víru boje, kdy mu šlo o život, neměl čas přemýšlet o tom, co vlastně může být Václav zač. Tehdy byl rád, že má alespoň někoho, kdo mu kryje záda, na koho se může spolehnout.
Vrtulník s hukotem přistál na vysoké střeše jakési budovy. Dveře se s třísknutím rozevřely a Václav pomalu vystupoval ven. Když Sterakdary vylezl a nohama se dotkl pevné země, naskytl se mu překrásný výhled na noční Berlín. Město, které se mu v poslední době stávalo bližší a bližší. Viděl známá místa, poznával ulice, kudy běžně chodil a... všechno vypadalo tak mírumilovně, tak obyčejně, jako by zde žádná válka nevypukla, jako by si tady obyčejní lidé mohli dál žít své životy beze strachu z bombardování nebo šílených teroristů.
„Jsme tady," oznámil Václav, když vrtule helikoptéry konečně utichla, „pojď za mnou, převlékneme se a pak si promluvíme."
Radek hořel nedočkavostí. Tak moc si přál znát pravdu. Následoval Václava na zářivě osvětlené schodiště, které mu až nepříjemně připomínalo to, ve kterém bojovali v jedné kancelářské budově v Praze. Tohle ale bylo dokonale osvětlené, okenní parapety dekorovaly umělé květiny a každé dveře vedoucí do jednotlivých pater byly úhledně popsány a označeny.
Sešli asi několik poschodí, když Václav zabočil do jednoho vchodu a vešel do dlouhé, široké chodby. Na stropě slabě zářilo několik žárovek, což v kombinaci s červeným kobercem vytvářelo až lehce intimní atmosféru. Palmově zbarvené dveře stojící v odstupech několika kroků po obou stranách byly označeny čísly, a u některých z nich stáli bodyguardi v drahých, vyžehlených oblecích a s vysílačkou v uchu. S jedním z nich se Václav pozdravil, krátce spolu pohovořili a pak je strážný pustil dovnitř.
Ocitli se v malém, útulném pokojíku luxusního hotelu. Na jedné straně ležela prostorná manželská postel, která zabírala většinu místnosti. Vpravo od postele stála malá kožená pohovka s dřevěným konferenčním stolkem, v němž byla zabudovaná malá lednice sloužící jako minibar. Za pohovkou se nacházely tři vysoké šatní skříně, nad kterými visel ze stropu malý lustr. Na druhé straně lůžka u okna už zbylo místo pouze pro radiátor a panel na nastavení teploty. Naproti postele, na zdi, visela velká televize, pod kterou ležela úzká police s několika převrácenými skleničkami.
Václav si svlékl své sako, hodil jej na postel, rozepl si červeného motýlka a poslal jej za sakem. Odepnul si svůj pásek, s třísknutím jej nechal spadnout na zem, sundal si i kalhoty a spodní prádlo a kompletně nahý, jen s hrubě obvázaným hrudníkem a levým stehnem, chodil nějakou chvíli po pokoji, prozkoumával skříně a šuplíky a hledal něco čistého na sebe. Nakonec vyházel z jedné poličky několik košilí a troje džíny, které si navlékl naostro a polonahý sebou praštil na volnou postel.
„Teď," podíval se na Radka, který celou dobu zaraženě stál uprostřed pokoje, „je konečně čas na tvoje otázky."
