Válka o Sterakdaryho

>VII< 1/8

„Tady to smrdí!" stěžovala si malá Lucka už asi podesáté. „Já chci ven!"

Václav dívenku ignoroval. Soustředil se usilovně na cestu skrz temné zapáchající kanály. Tenké společenské střevíce měl kompletně promočené a s každým krokem cítil mrazící chlad na chodidlech. Umaštěné zaprášené vlasy jej nepříjemně svěděly, z nedávného plavání v ledové vodě ho začínalo bolet v krku a na průduškách a svaly v levém rameni, které namáhal při každém výstřelu z pušky, se začínaly nepříjemně svíjet a tuhnout.

„Máš nějaké tušení, kam jdeme?" zeptal se Radek, zatímco opatrně našlapoval ve vlhkém, stísněném tunelu kanalizace drže přitom přes levé rameno malou dívenku a třímaje v pravé ruce svou pistoli.

Václav na otázku neodpověděl. Mlčky pokračoval rovnými chodbami dál, jen sem tam se ohlížel za sebe.

„Kudy chceš odsud vylézt?" zajímal se Sterak v naději, že přiměje mladšího chlapce k řeči, ale Václav na jeho otázku jen pokrčil rameny a mlčky pokračoval v cestě. „Co se vůbec stalo tam nahoře?" nevzdával se Radek. „Kdo nás zachránil? Mohla to být armáda?"

Václav zhluboka vzdychl, zastavil se otočil na Sterakdaryho: „Kriste pane jsi jak to dítě," obořil se na Radka, „nevím kam jdeme, v životě jsem v kanálech Prahy nebyl, netuším kudma můžu vylézt a nemám ponětí, kdo nás zachránil!" na konci věty výrazně zvýšil hlas, načež Radek pocítil na svém krku silnější objetí malé Lucinky.

„Nech toho, děsíš ji," napomenul Sterak Václava.

Viděla smrt svojí matky, těžko se může vyděsit více, pomyslel si Václav, ale svou myšlenku si moudře nechal pro sebe.

„Mohl to být ten sniper, co nás zachránil už v Ostravě," přemýšlel Radek nahlas, načež Václav obrátil oči k nízkému stropu, „co když nás někdo sleduje a kryje záda?" nadhodil a pohlédl na mladého studenta. „Copak tebe to nezajímá?"

„Ne, nezajímá," odvětil rázně Václav a otočil se na Sterakdaryho, „nevím to a nemůžu to nijak ovlivnit, takže se tím nehodlám zabývat," rozhodil okolo sebe rukama, až se praštil prsty levé dlaně do blízké zdi a zasyčel bolestí, „třeba jsme měli jen štěstí," dodal a olízl si krev z poraněných prstů.

„Nemůžeme prostě zkusit někde vylézt, sebrat auto a ujet?" navrhl nadějně Radek, zatímco konejšil malou Lucku.

„To bychom samozřejmě mohli," odpověděl Václav se silným sarkasmem v hlase, „má to ale několik drobných závad: Pokud vylezeme někde na ulici, dost možná potkáme další skupinu vojáků a tentokrát nám žádný sniper prdele nezachrání," chvíli se odmlčel nevšímaje si Sterakovy rozhořčené reakce na ostrý výraz, který mladý student použil v přítomnosti dítěte, „za předpokladu, že se nám však čirou náhodou podaří vylézt ven, bude velmi obtížné najít někde v nejbližším okolí použitelnou silnici, natož auto, a za třetí, i kdyby se nám nakrásně podařilo najít cestu a auto, dokážeš nastartovat bez toho abys měl klíčky?" obrátil na Radka tázavý pohled a povytáhl obočí.

„No já myslel," začal Sterak, ale Václav jej ostře přerušil.

„Ty myslel, že co? Že když umím střílet ze zbraně a skákat padákem, tak umím i nastartovat auto bez klíčků?" obořil se na Radka Václav a znovu, tentokrát opatrněji rozhodil rukama okolo sebe. „Tady nejsme ve hře ani ve filmu a já nejsem zasraný akční hrdina!" křikl nevšímaje si vystrašeného dítěte na Radkově rameni, které začalo natahovat k pláči.

Po těchto slovech Radek opatrně položil plačící dívenku na zem a věnoval Václavovi dlouhý pohled. V přítmí temných tunelů tak oba mladící stáli naproti sobě očima pevně zaklesnutýma do sebe, zatímco se mezi nimi choulila v slzách malá holčička.

„Já vím" řekl po chvíli Sterak nespouštěje pohledem z Václava, „jsem ti jen na obtíž, chápu," pokýval krátce hlavou, „kdyby ses o mě nemusel starat mohl bys-"

„Ne, tak to není," přerušil Radka Václav a oklepal si své sako, „tak jsem to nemyslel, já jen... já..." nenacházel mladý student slov a jen bezradně máchal rukama okolo.

„Ty bys nejraději byl sám," dokončil Radek.

„Tak tohle už nikdy neříkej," reagoval rázně Václav, „zůstanu s tebou a dostanu tě k Emily, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám!"

Znovu nastalo ticho. Znovu se do sebe dva od prachu a krve zašpinění mladíci zahleděli a pozorovali jeden druhého.

„Kdo je Emily?" ozval se tenký hlásek malé Lucky.

„Jedna moc hodná paní," uklidnil dívenku Václav, „pojďme, vážně to tady začíná smrdět."

Já ti dám paní, řekl si v duchu Radek, přehodil si malou holčičku přes rameno a vydal se za Václavem. Byl docela zvědavý, kudy se nakonec vymaní ze spletitých kanálů, ale nechtěl se již k předchozí diskuzi vracet, a tak mlčky následoval svého mladšího přítele.