...
„Rozsáhlé teroristické útoky devastují celý svět," ozval se známý hlas reportérky z rádia, „teroristé vyzbrojení moderní vojenskou technologií útočí po celém světě a zahajují převraty ve všech velkých státech..."
...
„Potřebuju se dostat d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Radek překvapením vykřikl, ale pak rychle zavřel pusu a šetřil dechem, protože pocítil, že se mu v takové výšce nedýchá nejlíp. Václav pravou rukou nahmátl šňůru, kterou spouštěl padák, roztáhl nohy a volným pádem letěl směrem k Praze doufaje, že při přistání půjde všechno hladce.
„Roztáhni ruce a nohy," zařval Václav na Radka, který sebou ve vzduchu vystrašeně škubal, „a uklidni se!" křičel všemi silami, ale i přesto slyšel Radek jen matnou ozvěnu jeho slov.
Čím více se přibližovali k zemi, tím lépe se oběma mladíkům dýchalo. Vedle sebe spatřili padajícího Bruna s jedním policistou, kterému ukázal Sterak vztyčený prostředníček. Bruno se na něj na oplátku satiricky usmál a náznakem zasalutoval, načež se propadl pod ně a volným pádem se prudce řítil k zemi.
Detaily Prahy se přibližovaly stále více a více. Radek už rozeznával modrý pruh Vltavy, viděl pražský hrad, žižkovský vysílač a mnoho dalších, známých míst. Netušil, jak dlouho už padali, ale přišlo mu to jako celá věčnost.
Václav stále čekal. V ideálním případě chtěl přistát někde na dálnici, aby mohli co nejrychleji sebrat nějaké auto a odjet směr Berlín. Věděl, že pokud se budou ve válečné oblasti hlavního města zdržovat dlouho, nebudou mít velkou naději na přežití. Podle Bruna se to tam hemžilo stovkami teroristů a jediné sídlo odporu bylo v historickém centru na pražském hradě.
Přiblížili se ke stověžatému městu natolik, že již mohli spatřit jednotlivé postavičky v ulicích, auta stojící na cestách a typické rudě zářící střechy. Z několika budov se bez ustání kouřilo, na cestách stálo několik tanků a bojových vozidel, v okolí kroužili při nejmenším tři vrtulníky a na hradě viděli desítky bojujících vojáků.
Pro Radka se to zdálo jako nekonečně dlouhá doba. Se všemi končetinami křečovitě roztaženými civěl dolů pod sebe a čekal, až Václav pustí padák. Pochroumaná čelist jej neskutečně bolela v uších mu hučelo a do boku jej tlačila hlaveň Václavovy pušky. Viděl, jak všichni ostatní své padáky již otevřeli a pod nimi se objevily desítky výrazných zelenošedých kruhů, které se pomalu snášely k pražskému hradu. Sterakdary už začínal být nervózní, když mladý student konečně zatáhl za provázek na batohu a s třesknutím rozevřel jejich padák. Nárazová vlna je vystřelila notný kus nahoru, ale pak začali pomalinku klesat a naváděni Václavem k šedému pásu široké dálnice.
Po několika vteřinách pocítili oba parašutisté náhlý nával větru, který je zanášel přesně na opačnou stranu, než měli namířeno. Dostávali se tak stále dál a dál od širokého pásu dálnice a proudy větru je zanesly až nad opačný břeh Vltavy, kde se konečně snesli k zemi a s třísknutím dopadli na zem.
Václav shodil svůj batoh s padákem a ve snaze odpoutat od sebe Sterakdaryho se zapotácel a svalil se spolu s Radkem na nábřeží. Když se od sebe konečně odpoutali, oprášili si kolena a rozhlédli se okolo. Jako první jim do oka padl opuštěný Karlův most, vzdálený od nich asi sto metrů, přes který se mohli nejrychleji dostat na druhý břeh Vltavy.
„Zvládli jsme to," oddechl si Radek a upevnil si na rameni brašnu se zásobami, kterou dostali od Bruna.
„Ještě nejsme v Berlíně," poznamenal Václav, shodil ze zad svůj samopal, nechal ho volně viset na popruhu, aby ho měl po ruce mávl na Sterakdaryho a rozeběhl se ke Karlovu mostu.
