...
„Rozsáhlé teroristické útoky devastují celý svět," ozval se známý hlas reportérky z rádia, „teroristé vyzbrojení moderní vojenskou technologií útočí po celém světě a zahajují převraty ve všech velkých státech..."
...
„Potřebuju se dostat d...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sterakdary utíkající po boku svého mladšího druha neměl nejmenší tušení, že je z žižkovského vysílače pozoruje osamělý odstřelovač. Držel se v závěsu za Václavem a jen tak tak stíhal jeho rychlé tempo. Utíkali přes klikaté ulice mezi vysokými, polorozpadlými budovami hlavního města. Nemluvili. Jeden druhému neměli co říct, každý si držel po ruce své zbraně a společně vytrvale běželi přes válkou poničené město.
Odněkud zblízka se ozvaly výstřely. Václav sebou prudce trhnul, byl si jistý, že je slyšel někde za sebou. Oba chlapci zalezli za převrácené auto vedle židovské synagogy. Zaslechli hlasitý ženský křik. A pak něco ještě horšího. Pláč malého dítěte, kterého zoufalá matka nesla v náručích ve snaze utéct šíleným zabijákům.
„Počkáme, až doběhne k nám," řekl Václav Sterakovi, který se už chystal vylézt zpoza auta, „potom společně vylezeme a zastřelíme je," nařídil, i když věděl, že se to starostlivému Radkovi nebude líbit.
„Co když k nám nestihne doběhnout?" namítl Radek. „To ji necháme zemřít?"
„Nemáme žádnou povinnost komukoli pomáhat!" okřikl rázně Václav svého staršího druha. „Tohle je válka, a pokud ji chceš přežít a dostat se k Emily, musíš myslet hlavně na sebe!" řekl mladý student vědom si toho, že při myšlenkách na poslední osobu, která v životě Sterakdaryho zbyl jej starší přítel poslechne.
Radek při dalších výstřelech zlostně zavřel oči. Věděl, že má Václav pravdu, ale z celého srdce se mu příčilo jen přihlížet a poslouchat, bezmocný ženský křik smíšený s pláčem malého dítěte. Když vykoukl zpoza převráceného auta viděl tři teroristy v jejich typické výstroji se samopaly v rukou. Řvali na bezbrannou ženu, která vytrvale utíkala, poháněna mateřskou láskou ke svému dítěti, jež pevně třímala v náručích. V ten moment Radek zažil zvláštní pocit. Poprvé za posledních několik hodin jej nadobro opustil strach. Strach, který vždy jen na moment ustoupil do pozadí, ale teď byl pryč. Na jeho místo se dostavila zlost a nekonečné pohrdání, mířené ke třem zlosynům, co stříleli na bezbrannou matku s malým dítětem, která se každým krokem blížila k převrácenému autu. Když už však byla skoro u něj, po jednom výstřelu upadla, upustila své dítě a svalila se na zem.
Radek se už chystal vyběhnout, ale pevná ruka Václava jej chytla za rameno a nepustila. Mladý student zavrtěl hlavou. I jemu se příčilo, nechat zraněnou matku ležet bez pomoci, ale věděl, že kdyby vylezli teď, neměli by šanci proti třem zabijákům uspět. Museli čekat. Slyšeli, jak vojáci pomalu došli k nebohé ženě, slyšeli kopnutí, které ji jeden uštědřil do boku, slyšeli jejich pobavený smích. Smích, kterým se ve svém životě smáli naposled.
