Why you?

37.

,,Ne ta ne. Ta holka je už pryč..."
Na začátku věty se pousmál, ale na konci se mu trochu rozklepal hlas.

,,Jak to myslíš "pryč"?"
Zeptala jsem se ho.

,,To je jedno..."
Odsekl mi.

,,Tak mi aspoň řekni jaká byla?"
Zeptala jsem se ho.

,,Měla modré oči, světlejší vlasy a byla neskutečne paličatá s nikdy nechtěla ustoupit..."
Řekl a trochu se zase pousmál.

,,Hmm tak to bych to s ní asi nevydržela."
Zamyslela jsem se.

,,Proč si na mě byl ve škole hodný a v obchodě tak protivný?"
Tohle mi dlouho vrtalo v hlavě.

,,To kvuli Namjoonovi..."
Řekl a hlasitě vydech.

,,Proč?!"
Začínám mít pochybnosti...

,,Prostě jen nejsem rád když se kolem tebe motají jiní kluci...! Dál to neřeš!"
Odsekl mi.

,,Neboj já tu s tebou furt budu."
Usmála jsem se a odhrnula mu ofinu z očí.

*něco si pro sebe zamumlal*

Schovala jsem si ruku zpět pod peřinu, jelikož mi byla zima. Začala jsem se klepat.

,,Je ti zima?"
Zeptal se mě.

,,Uhm"
Přikývla jsem.

Přisunul si mě blíž k sobě "tělo na tělo". Slyšela jsem jeho rychlý srdeční tep. Objala jsem ho a on mě taky. Schoulila jsem se mu na hruď.

,,Můžu po tobě něco chtít?"
Zašeptal mi do vlasů.

,,No?"
Zeptala jsem se ho.

,,Zavři oči."

Trochu se zavrtěl, pak jsem ucítila jak mi chytl bradu svou rukou a přitáhl si ji a políbil mě. Měl teplé a vlhké rty... Pootevřela jsem oči. Neviděla jsem do nich, nahrnuly se mu přez ně vlasy...
Nevím proč, ale strašně rychle se mi rozbušilo srdce. Zmocnil se mě strašně divný pocit, ale zároveň i povědomý.

,,Řekl jsem ať zavřeš oči."
Zašeptal mu do rtů a zasmál se.

Poslechla jsem ho, zavřela jsem oči a trochu pootevřela pusu. Neváhal a hned toho využil. Vnikl mi do mé pusy svým jazykem a já mu zajela svýma rukama do vlasů. Jednou svou rukou mi sjel na vnitřní stranu stehna po které začal jezdit nahoru a dolů.
Neodporovala jsem...

Po chvilce mě však kousl do rtu a to byla chvilka kdy jsem si uvědomila co to vlastně dělám.

Já a vlastní bratr? To ne!

Odsunula jsem se od něj.
Upřímě... Nechtělo se mi...
Byl to můj bratr a přesto se já prostě nepřenesu.

Opravdu jsem nad ním chvíli přemýšlela jako nad klukem?

,,Promiň..."
Řekla jsem celá udýchaná a červená.

,,Já nemůžu... Ne se svým bratrem..."
Zamumlala jsem.

Koukla jsem se na něj. On zhluboka dýchal a mlčel...

,,Kdybych byl Namjoon, nebo Jimin tak by si to udělala?"
Řekl a podlamoval se mu hlas.

,,Já...Já nevím... Možná jo... Opravdu nevím..."
Zamumlala jsem a chytla se nad loktem.

Viděla jsem jak se mu po tváři kutálí slza, která se leskne v měsíční svitu.

Chtěla jsem mu ji utřít, ale jak mile jsem k němu natáhla svou ruku tak mi ji ve vzduchu silně chytl za zápěstí.

,,Au"
Šeptla jsem.

,,Tak proč mi něco takového vůbec dovoluješ?"
Podíval se na mě a já uviděla jeho oči, které byly celé skleněné.

Mlčela jsem... Sama nevím proč...

,,Víš jak to pak bolí?"
Ptal se dál.

Bolí? Co ho bolí?

,,Nevíš!"
Křikl už trochu víc nahlas.

Začal z něj jít strach.

,,Víš co? Já si radši půjdu lehnou dolů na gauč, aby ti to nepřišlo blbý!"
Teď už těch slz bylo víc.

Zvedl se z postele práskl dveřmi a pak i vchodovými.

Ne, on snad odešel?!

Venku byla tma a zima tak jsem radši zůstala doma. Sedla jsem si na postel a vyčítala si to co se právě stalo...
Po chvilce jsem však usla.

•Po několika hodinách•

Probudila mě bolest zad co mám. Koukla jsem se na mobil... Bylo 2:27 a Taehyung nebyl doma. Začala jsem mít o něj strach, tak jsem se mu rozhodla zavolat.

*Tůt*
*Tůt*
*Tůt*

Nebral mi to což mě znepokojilo ještě více. Teď už mi nezbívalo nic jiného než ho jít hledat. Na lednici jsem pro jistotu kdyby mi to trvalo dýl nalepila vzkaz :

,,Máme školní výlet, takže jsme vyrazili do školy dřív. Kristina"

No nevím jestli na to skočí, ale doufám, že to nebudu ani potřebovat. Rychle jsem na sebe hodila kalhoty, mikinu a vzala si mobil.

No nehledala jsem ho dlouho spíš to co jsem uviděla mě naprosto šokovalo...

Jak to stihl tak rychle?!