Why you?

41.

Koukl se mi zpět do očí a přiložil své čelo na to mé.

,,Proč to děláš?"
Zeptala jsem se ho a sklopila zrak.

,,Jednou ti to řeknu, nebo to snad poznáš sama."
Řekl a usmál se.

,,Dob~"
Zazívala jsem.

Oba jsme usoudili, že už by jsme měli jít spát jelikož bylo skoro ráno. V půl sedme nás babička probudila s tím, že už musíme vstávat do školy. Já zakašlala a řekla jsem si, že mě bolí v krku.

,,Tak to musíš rozhodně zůstat doma, aby jsme v pátek ráno mohli vyjet."
Řekla babička a složila ruce.

Co že my vyjíždíme už v pátek ráno?

Tae se ráno málem ani neprobudi a když, tak utikal na záchod zvracet, takže ani nic vysvětlovat nemusel. Svedl to na to, že ode mě něco nejspíše chytil. I když všichni víme z čeho to měl.

,,Tae pojď semnou ještě na chvíli dolů musíš si vzít prášky. Kristinko ty bež zatím ještě spát je vidět, že ti nenil dobře."
Řekla a odešla s bráchou... No teď ani nevím jestli to opravdu můj brácha je tak radši s Taehyungem...

Bylo mi to divné tak jsem nenápadně vylezla z postele a šla na schody poslouchat.

,,Cože?! Jen čtyři dny?!"
Řekl vyděšeně Tae a otočil se zpátky směrem do pokoje.

Rychle jsem zaběhla do postele... Viděla jsem i babičky ztrápený výraz. Trochu mě to znepokojilo.

Tae věšel do pokoje s poněkud smířeným výrazem. Nic neřekl a šel spát. Nechtěla jsem ho budit nebo tak, opravdu nevypadal v náladě.

Ráno kolem 11 hodin jsme se vzbudili. Nebo spíše já on už byl vzhůru a seděl počítače.

,,Zase hraješ?"
Zeptala jsem se ho.

,,Joo! Další úroveň!"
Křikl radostně.

,,Takže jo..."
Řekla jsem si pro sebe.

,,Um řikala si něco?"
Otočil se na židli a zeptal se.

,,Ne ne..."
Řekla jsem a nahlas si zívla.

Ještě jsem se chvíli na posteli převalovala a protahovala se pak jsem si však vzpoměla na to, že se o mě vlastně má starat.

,,Tae! Pojď sem!"
Křikla jsem.

On stopl hru a koukl se na mě pohledem jakože "děláš si prdel, že mě vyrušuješ při hraní?!"

,,Nekoukej na mě tak a pojď! Víš co si mi slíbil!"
Řekla jsem trochu nadřazeně.

Hlasitě vydechl a šel směrem ke mě.

,,Tak co si má paní bude přát?"
Řekl a protočil očima.

,,Tak nejdřív mi naklepej polštář, peřinu a pak mi běž uvařit čaj...!"
Řekla jsem panovačně, ale na konci jsem se zasmála.

,,To si vypiješ!"
Zamumlal a ušklíbl se.

Naklepal mi peřinu, polštář a šel mi uvařit čaj. Nečekala jsem, že nebude ani moc remcat... Však já ho odměním!

Cca za 10 minut se vrátil s čajem.

,,Mělo by to být už vychladlý."
Řekl a položil mi ho na stůl.

,,Díky."
Poděkovala jsem mu.

,,A teď jdu na řadu já... Takže si to spočítáme naklepání polštáře to by mohlo být hmmm dvě pusy peřina je větší, takže tě to výde dráž za 4 pusy a čaj ten je nejdražší ten je za 6 pus."
Řekl a posadil se mi na postel.

COŽE?!
Co to právě vymyslel? Houká mu?

Vykulila jsem na něj oči.

,,Houkáti ti? Chceš chytnout kašel a škrábání v krku?"
Zdělila jsem mu a nadzvedla jedno obočí.

Koukl se trochu smutně, ale pak ho něco napadlo.

,,Tak mi je dej prostě na tvář!"
Řekl celý šťastný.

Vážně -,-?

,,Nebo to sčítej a až nebudu třeba nemocná?"
Zasmála jsem se.

,,Ahhh to by šlo."
Řekl né zrovna šťastně.

,,Ale nezapomeň! Když se to sečte tak se z toho může vyklubat něco většího!"
Řekl provokativně.

,,Jo jo... Ještě jsem se tě chtěla zeptat na to co se děje, že si řekl ,,Čtyři dny?"?"
Zeptala jsem se.

Najednou mu spadl úsměv a sklopil smutně hlavu. Chvíli nic neříkal, ale pak zvedl hlavu a řekl.

,,Nic duležitého! Všechno bude v pohodě!"
Usmál se, ale za jeho úsměvem byla nejistota.

Ono snad něco v pohodě není?

,,Opravdu?"
Zeptala jsem se ho pobízivě.

,,Jasně!"
Řekl s úsměvem.

Pak mě rychle objal a zachumlal se mi do vlasů. Chová se zvláštně. Taky jsem ho objala a položila si hlavu na jeho rameno.

Zbytek dne broběhl celkem v pohodě a už sni v krku mě toli nebolí. Každopádně stejně všem řeknu, že mi je dobře, protože chci opravdu jet! Jen jsem si ještě u Taehyunga zvětšila ten můj dluh...

Zabalili jsme si a šli spát. Druhý den ráno jsme všichni vstávali velmi brzo ráno, jelikož cesta je dlouhá a letadlo na nás nepočká.

,,Děti máte všechno?"
Zeptal se děda.

,,Joooo"
Zaječeli naši dva malý sourozenci.
No jsou vůbec oni moji?

,,Tak vyrážíme!"
Řekl s radostí děda a usrkl si z termosky s kafem.