Why you?

52.

dané číslo je neplatné.

Snažila jsem se mu dopsat uplně všude snad, ale nikde nereagoval... Bylo mi z toho na nic. Doufám, že už co nejdřív budu moc jet domů. Za ostatníma.

Zase mi někdo klepal na dveře, ale já byla v náladě kdy jsem opravdu nechtěla nikoho vidět.

Ten "někdo" se mi snažil doklepávat do pokoje asi už po třetí, takže jsem si utřela slzy a šla otevřít. Ve dveřích stála moje "teta". Beze ptaní mi vešla do pokoje a posadila se semnou na mou postel.

,,Tak jak se ti tu líbí, Kritin?"
Zeptala se s úsměvem na tváři.

Ugh... Kristin?! Debilnějc mě fakt už nazvat nemohla...

,,Je to tu hezké..."
Koukla jsem si do klína a propletla si své prsty.

,,A copak, že tak bez emocí? Pročpak máš zarudlá očka?"
Zeptala se a pohladila mě po hlavě.

,,Chybí mi můj domov..."
Zašeptala jsem a při vzpomínce na domov se mi opět zalily oči slzami.

,,Ále prosimtě... Tu je tvůj domov a my jsme tvoje rodina."
Řekla a trochu se zamračila.

Trochu mi povolily nervy a já se postavila a upřela můj zrak na ni.

,,A kde byla moje rodina když jsem ztratila paměť?!"
Řekla jsem nechápavě a ukřivděně.

,,Nevěděli jsme, že žiješ..."
Povzdechla si.

,,Jak jako nevěděli?! To jde, aby jsem se najednou jen tak ztratila?!"
Dál jsem okolo sebe rozhazovala rukama jak postižená.

,,Je to složitější... A uklidni se."
Řekla přísně teta, zvedla se z postele a odešla z mého pokoje.

Zavřela za sebou dveře a já byla opět sama... Uplně sama v domě lidí, které ani neznám...

Sedla jsem si na postel, objala polštář a schoulila se do klubíčka.

Venku se setmělo a mě pronikaly do pokoje pouze proužky světla ze silnice.

Pomalu se mi začaly otevírat dveře... Hmm tak kdo tentokrát? Jde si mi představit můj strejda třeba?!

Ve dveřích stál ten blonďatý kluk a upřeně se na mě díval. Zavřel za seboj dveře.

,,Co ty tu chceš?!"
Řekla jsem otráveně a uhla pohledem.

,,Mam se ti jít prej omluvit..."
Hodil svou ofinou do strany a uhl pohledem.

,,Hmm nepřijímá se a teď vypadni!"
Řekla jsem podrážděně.

,,Ježiš."
Zamumlal si pro sebe.

V té tmě ani nebylo vidět, že má blonďaté vlasy vypadaly spíš černě... A ty dlouhé vlasy... Ne! On mi nepřipomíná Taeho!

,,A jak se vůbec jmenuješ?"
Zeptal se a podíval se na mě.

,,Kristina... Ty?"
Zamumlala jsem.