I love you (Marcus a Martinus)

Rozhovor

Niky

"Hele Tinusi?" zeptala jsem se. Zvednul hlavu a kouknul se na mě. "No" zašeptal. "Co se stalo s vašimi rodiči?" zeptala jsem se protože mě to dost zajímalo. "No, nechci o tom mluvit" řekl a otočil hlavu. "Aha" řekla jsem smutně a on se na mě kouknul. "Hele ať ti to řekne Mac" řekla. "Tak já se ho zeptám" řekla jsem. "Hele ale nediv se kdyby ti taky neodpověděl, i když na tom byl líp než já" řekl.

Tak já jsem si položila hlavu na jeho ruku a usnula.

 Ráno-Martinus

Nechtěl jsem jí to říkat, nechtěl jsem o tom mluvit už nikdy. Mac jí to snad řekne co se stalo, já na to nemám. Niky ležela a spala a já ležel a koukal do stropu. Po chvilce přišel doktor, něco změřil a zase odešel a pak přešel Mac s Emmou. "Ahoj brácha" řekl Mac. "Ahoj" řekl jsem. "Hele Macu můžeš na chvilku?" zeptala se ho Niky, o které jsem si doteď myslel že spí. "Jo jasně" řekl a odešel a já tam byl s Emmou a tak jsem si začali povídat.

Marcus

Šel jsem si Niky na chodbu. "No tak?" zeptal jsem se. "No chci se zeptat, Tinus mi to nechtěl říct, co se stalo vašim rodičům?" zeptala se a já se zasekl. "No oni" řekl jsem. "Hele jestli nechceš tak mi to neříkej" řekla. "Ne ale je to dost bolestivé" řekl jsem. "Aha" řekla. Já se teda posadil na židli a ona si sedla vedle mě. "No mě a Tinusovi bylo 10 když se to stalo, no já byl venku s kámošem a Tinus v pokoji, najednou začal hořet dům asi chytli záclony nebo tak a no já běžel pro Tinuse. On byl v přízemí a koukal kolem sebe, tak jsem ho vzal za ruku a vyvedl ven. Potom jsme zjistily že no rodiče se udusily zplodinami." řekl jsem jí a ona na mě koukala a brečela. "Tinus se z toho dlouho dostával asi tak 5 měsíců teď už nevím" řekl jsem jí.

"To je mi tak líto" řekla a obejmula mě. "Už je to dávno" řekl jsem. Tak jsme vstali a šli na pokoj za těma dvěma. Oni si povídali a něčemu se smáli. "Tinusi to je mi tak líto" řekla a běžela ho obejmout. "Eeee tak jo o co jde?" zeptal se. "No vaše rodiče" řekla. "JO aha, Mac ti to řekl" řekl Tinus. "Jo a je mi to líto" řekla. "Díky" řekl.

"Hele vy dva co si tak někam zajít?" navrhla jsem a pak mi došlo že Tinus nemůže chodit. "Hele já za vámi klidně i poletím to je mi jedno" řekl a smál se ale ostatní se tvářili vážně. "A co jde?" zeptal se. "No jde o to, že to není sranda a je tu možnost že budeš ještě chodit" řekl jsem. "Aha" řekl. "Hele a kdy mě od tud pustí?" zeptal se mě Tinus. "No to nevim, se zajdu zeptat" řekl jsem mu a  odešel.

Šel jsem bílou chodbou a kolem chodily sestřičky a doktoři a já jednoho zastavil. "Dobrý den, jste doktor Martinuse Gunnarsena?" zeptal jsem se. "Ne je mi líto, ale ten je asi tamhle" ukázal k automatu na kafe. Tak jsem šel tam a zaklepal mu na rameno a on se na mě otočil. "Ááá pan Gunnarsen, co potřebujete?" zeptal se. "No chci se zeptat kdy propustíte mého bratra?" zeptal jsem se. "No jeho testy vypadají dobře ale ty žebra, a musíme kontrolovat jestli se mu neroztrhnul steh" řekl. "Aha takže?" zeptal jsem se. "No kdyby byl pod dohledem tak by mohl jít dneska ale dostane vozík, a když ho bude mít tak potřebuje 24 hodinovou péči" řekl. "Dobře děkuju" řekl jsem mu a šel na pokoj.

"Tak co?" zeptal se Tinus. "No pustily by tě dneska ale musí tě někdo hlídat, přeci jen potřebuješ pomoc když jsi na tom vozíku" řekl jsem mu. "Tak to to radši zůstanu než vás otravovat" řekl. "Nás neotravuješ" řekl jsem. "Ale jo, jste tu kvůli mě ne" řekl. "No" řekl jsem. "Jste tu u mě skoro  každý den, a  já vás nechci zatěžovat, bylo by lepší kdybych umřel" řekl. "Ne to neříkej, já ti rád pomůžu jako správný bracha" řekl jsem mu a usmál se na něj.