Nový život

1. Prolog

Christabelle Tancy Abernathy, zvláštní jméno co? To je tím, že jsem první tři roky mého života prožila v Anglii, pak jsem se s rodiči přestěhovala do New Yorku, kde to šlo celé z kopce. Našli si novou práci, otec od nás mě utekl a my s matkou zůstaly samy, peníze došly, když byly, tak jenom na drogy a svinstva, které matka brala pravidelně, žila jsem mezi injekčními jehlami a špínou. Nikdo se o mě nepostaral, nikoho jsem neměla. Neměl se o mě kdo starat ani po smrti matky, po tom, co se ufetovala k smrti. Dolehlo to na mě, celá tahle situace, neměla jsem nic a nikoho, nechtěla jsem pryč, bylo mi teprve dvanáct, ale pila jsem, kouřila a marihuana nebyla výjimka. Zapletla jsem se do špatné party, sociálka mě hledala, ale já chtěla zůstat v New Yorku, s tou partou jsem zůstávala jen díky vědomí, že kdybych je neměla, tak nemám kde přespat, nemám co jíst, nemám nic. Když se okolo nás začali motat policajti, po nějaké době jsem zmizela a přespávala různě u kamarádů a podobně. Trvalo to pět měsíců, než matka mojí kamarádky přišla na to, že nemám kde bydlet a co jíst, zavolala sociálku a já šla do děcáku a z děcáku dál. Bydlela jsem u rodinky v New Yorku, ale ti mě nechtěli, do dneška nevím, co jsem udělala špatně, pak mě převezli až do Colorada na jeden statek, tam jsem se naučila prakticky všechno, vařit, uklízet, prostě jsem se naučila být samostatná, díky tomuto místu umím jezdit na koni a je ze mě v podstatě vesnická holka. Myslela jsem, že v Coloradu zůstanu, ale nevyšlo to, skončila jsem v Seattlu, zase ve městě s bandou rozmazlených fracků, měla jsem sice na co jsem si ukázala, ale vzpomínky se začaly vracet a já začala být problémová, ale oni nade mnou nikdy nechtěli zlámat hůl, pokazilo se to, až když jsem potkala Jasona Parkera, mého prvního přítele, měla jsem ho ráda, ale on mě zase tahal do věcí, kterýma jsem prošla už v New Yorku, to spustilo špatnou vlnu mého chování a moje rodina v Seattlu se mě zřekla, udělali to podle jejich slov neradi, ale museli, když se tak zpětně dívám, vlastně je úplně chápu. Teď je mi šestnáct, sedím se slečnou Higinsovou ze sociálky v letadle a po nějaké době v děcáku letím do Texasu za svojí novou rodinou, na nějaký statek, kde budu mít deset sourozenců. Těším se tam, ale vědomí, že nevím, jak dlouho tam zůstanu a za jak dlouho mě zase pošlou zpátky do děcáku mě ničí. Neříkám, že jsem nějaké hodné dítě, které si dobrou rodinu zaslouží, protože s mým chováním asi nezasloužím, ale chtěla bych, dala bych za to skoro cokoliv.