Nový život

31.

Po tom, co jsem minulou noc nespala, jsem usnula v devět večer a vstala v jednu odpoledne, probudila jsem se naprosto odpočatá a v mobilu mě čekala zpráva od Henryho.

Henry: V 13:30 buď nachystaná před domem, počká tě tam řidič a doveze tě za mnou, projdeme si celou tvojí firmu, vezmi si na sebe něco seriózního :)

Moment. O půl druhé? Kurva, mám patnáct minut na to, abych se nachystala. Z postele jsem vyletěla jak střela do šatníku, tam jsem si na sebe vzala úplé šaty, nějaké vysoké podpatky, na hlavě udělala vysoký drdol, do ruky ladící kabelku a šla jsem. Nakonec jsem to stihla tak akorát, venku mě čekalo černé auto, ze kterého vyšel vysoký muž.

„Slečna Abernathy?" zeptal se s úsměvem.

„ano, to bude já" zasmála jsem se.

„Výborně, váš otec mě pro vás poslal" usmál se. Otec, Henry není můj otec, je to člověk, co mě vychovává a mám ho ráda, můj otec je mrtvý.

New York byl celkově hrozně zacpaný, ale nepřišlo mi, že bychom jeli daleko, možná pár ulic? Opravdu nevím, ale zastavil u vysoké prosklené budovy, před kterou čekal Henry s nějakým manažerem, aby mi všechno ukázali. Popravdě mě to moc nebralo, kanceláře, počítače, v počítačích se absolutně nevyznám. Zaujaly mě až finanční obraty, ale v hlavě jsem se nemohla dočkat, až budu doma.

***

Doma jsem si objednala pizzu a u televize si počkala, než se setmí, pak jsem se nachystala na noční procházku po New Yorku, prošla jsem pár bloků a zase se vrátila zpátky do bytu, lehla do postele a usnula. Pak už to byl zase ten samý kolotoč, brzo vstát, obléct se a jet k soudu. Sotva jsem vystoupila před místností soudu z auta, oslepily mě blesky fotoaparátů, no jistě, všichni chtějí vidět nového majitele společnosti.

„Jste dcera Alfreda Abernathyho?"

„Jak se Panu Abernathymu podařilo skrýt svou biologickou dceru před médii?"

„Kolik vám je?"

Ze všech těch otázek se mi točila hlava.

I když se to nezdá, soud byl poměrně náročný, ani nevím proč, ale unavil mě, doma jsem lehla a usnula.

Vzbudila jsem se, byly přesně tři hodiny ráno a v rohu mé ložnice stála postava, mužská postava, která se ke mně stále přibližovala, byl to Kent. Chtěla jsem se ho zeptat, co tu dělá, jak se sem dostal, ale nestihla jsem to, začal mě líbat a já se chtěla bránit, vážně moc.

„Měla by sis rozmyslet, co chceš" objevil se někdo v tom samém rohu, kde před tím Kent, byl to Ryan.

„Já vím, co chci, miluju tebe" řekla jsem, co nejvíc nahlas to šlo.

„Ne" ozval se pro změnu Kent a znova mě políbil. A Ryan byl najednou pryč, najednou jsem byla jenom já, Kent a moje postel. Pak už nebylo nic, jenom černo.

Zpocená jsem se probudila a šla si dolů do kuchyně pro pití, bylo pět hodin ráno a venku světlo, pustila jsem si film a dívala se, neměla jsem co na práci, tak jsem si zašla do nejbližší kavárny, objednala si čaj a dívala se z okna na ulici plnou lidí spěchajících do práce nebo dětí, co jdou do školy, ale pak v rádiu začala hrát písnička, která mi hodně začala připomínat sebe samotnou.

Nepiji kávu, vezmu si čaj, drahá. Mám rád tousty pečené z jedné strany, a když mluvím, můžeš slyšet můj přízvuk. Jsem Angličan v New Yorku.Jsem mimozemšťan, jsem legální mimozemšťan.Jsem Angličan v New Yorku. Jestli "Mravy utváří člověka" jak někdo řekl, tak je hrdinou dneška. Člověku trvá, než vytrpí nevědomost a úsměv. Buď sám sebou bez ohledu, co říkají. Jsem mimozemšťan, jsem legální mimozemšťan, jsem Angličan v New Yorku.

Tu písničku si musím stáhnout.

***

Došla jsem domů a pročítala si papíry, které mi tady nechal Henry, je tam seznam poboček, ve kterých mám další pobočky firmy. New York, Washington, Miami, Chicago, San Francisko, Los Angeles, Seattle, Denver, New Orleans, Las Vegas a jedna nová se buduje v Atlantě, sakra jak mám tohle zvládnout? Vždyť mi bude teprve sedmnáct, nicméně, dneska večer se balím a letím zpátky do Texasu, s Henrym nebo bez něj, chybí mi Ryan a chci být s ním.