Nový život

10.

„Já vás včera s Ryanem viděla ty chytrá, dochází mi, že se ti líbí" zasmála se Mel, když jsem byla u ní v pokoji a řešila ten večer, teda, vlastně za chvilku vycházíme.

„A zítra jdeme nakupovat, vzhledem k tomu, že tady jsou ti svetry ze Seattlu na nic a včera jsem dvě hodiny hledala kraťasy, které si mi dneska donesla vrátit z té akce" zasmála se Mel, nemyslela to špatně, ale prostě jenom ze srandy.

„Dobře" zasmála jsem se. Pak už jsme s Melissou šly s k Jonesům, dovedla mě k partě kluků, kromě všech pěti Jonesů tam byli i nějací jiní, nepamatuju si jejich jména, je to náročné, najednou je těch lidí tak moc, bude mi trvat, než si zvyknu.

„Chris, jdeš se projít?" zašeptal mi do ucha Ryan, přikývla jsem. Venku byla tma a svítily hvězdy, já šla s Ryanem po nějaké polní cestě, překvapilo mě, že udělal to, co udělal. Chytil mě za ruku a já to nijak neřešila, vždyť o nic nešlo. Po chvilce jsme došli na místo, ze kterého bylo vidět úplně všechno, vlastně nic, nic a uprostřed toho čtyři velké statky poblíž sebe, každý měl vlastní stodoly a pastvy, u nás se v oknech svítilo, v kuchyni a v pokoji u Austina a Jakeoba. Z druhé strany tohohle kopce bylo vidět menší město, bylo to hrozně krásné.

„Chodím sem, když chci být sám, nebo tak" řekl Ryan a zahleděl se dolů z kopce, pak si lehl do trávy a díval se na hvězdy, já si lehla vedle něj, nebylo to tady jako v New Yorku, nebo Seattlu, tady bylo nebe vidět, žádné světelné znečištění, skoro čisté nebe.

„Vyznáš se ve hvězdách?" podíval se na mě.

„Vůbec" řekla jsem stále zahleděna na nebe.

„Tam je Andromeda" ukázal na nebe, ale já nic neviděla.

„Musíš jít blíž, jestli to chceš vidět" řekl s klidem, přesunula jsem se k němu blíže.

„Ještě blíže" zasmál se, měla jsem sice pocit, že blíže už to nejde, ale šlo, položila jsem mu svojí hlavu na hruď a on mi na nebi Andromedu znova ukázal.

„A tam Kasiopea" ukázal zase nahoru, teď už jsem ji viděla.

„vidím ji" s úsměvem jsem řekla.

„říkal jsem ti, že musíš jít blíž" zasmál se a já se na něj podívala, to on mě políbil jako první, to on začal a já spolupracovala, chtěla sem to, v tenhle okamžik ano, ale Kentovi jsem věřila a přišlo mi jako nesmysl, aby si o něm Kent takové pomluvy vymýšlel. Podívala jsem se na mobil, co jsem měla v kapse a zjistila, že bude dvanáct.

„Bude dvanáct, musím jít" posadila jsem se.

„už?" posadil se taky, položil mi bradu na rameno a ruce mi obmotal kolem pasu.

„Jo, slíbila jsem Melisse, že ve dvanáct půjdeme" usmála jsem se.

„Melissa počká" řekl a dal mi pusu na tvář.

„To jo, ale Kate chodí nejpozději ve dvanáct spát a zamyká dveře, já si klíče nechala doma a pak bych se nemusela dostat dovnitř už" zasmála jsem se, znělo to fakt blbě, ale byla to pravda.

„Tak můžeš přespat u mě" řekl, nevím, jak to myslel.

„Bydlím vedle, půjdu domů, ale musím už jít" usmála jsem se.

„vyprovodím tě" řekl, souhlasila jsem, na Melissu jsem během cesty s ním zapomněla, jsem hrozná kamarádka, ale on se na mě tak krásně usmíval, že jsem zapomněla na všechno.

„Už odbočuju" řekla jsem a postavila se před něj, byla jsem proti němu hrozně malá a on mě pořád držel za ruku.

„rozloučíš se se mnou?" ušklíbl se, pochopila jsem.

„Stoupla jsem si na špičky a dala mu pusu, žádný vášnivý polibek jako před tím, prostě rychlý polibek na rozloučenou, pak jsem beze slova odešla, zrovna jsem se chystala otevřít dveře od domu, ale ze zahradního altánku jsem slyšela hlasy, šla jsem za nimi, seděli tam kluci, Kent, Wiliam, Colin a Harry.

„Čau Bell" řekl Colin, byl jediný, kdo si mě zatím všiml.

„Co tu děláte vlastně?" nechápavě jsem se zeptala.

„Jenom mluvíme" pokrčil rameny Harry.

„Co tu děláš ty? Kde si byla?" ozval se Wil.

„Venku s Melissou a tak" pokrčila jsem rameny.

„S Melissou? Já myslel, že s tou černou siluetou, se kterou ses líbala u branky" začal se smát Harry.

„To taky, jdu si lehnout, dobrou noc" odpověděla jsem nervózně a odkráčela k sobě do pokoje, všichni moji nervozitu viděli.