Nový život

41.

Chvíli mi trvalo, než jsem se rozmyslela, že do toho baru chci opravdu vkročit, naposledy jsem si upravila vlasy, ve kterých jsem měla Linsayiu sponu a vstoupila, bar byl naproti dveřím a všude bylo plno lidí, ale ti pro mě najedou zmizeli, zmizeli ve chvíli, kdy jsem zahlídla toho, koho jsem hledala, za barem se skleničkou a utěrkou v ruce, i on si moc dobře všiml mě, nevím, jak dlouho ten pohled trval, ale já šla dál, vnímala jsem jenom to, jak mě jeho oči přejíždějí od hlavy k patě a jak klepou moje podpatky, sebrala jsem odvahu a posadila se na židli poblíž Jasona.

„A-Ahoj" zakoktal a podíval se na mě.

„Ahoj" potichu jsem odpověděla.

„Dej mi chvilku" řekl, otočil se, vzal flašku a nalil si panáka, kterého do sebe rychle kopl, pak obešel bar a sedl si vedle mě.

„Pořád stejný" pousmála jsem se na něj.

„Za to ty ses změnila, co tady děláš?" nechápavě se zeptal.

„To je na moc dlouhé vyprávění" zasmála jsem se.

„Teddy? Hoď nám Jacka s Jablečným džusem" řekl Jason druhému klučinovi za barem, ten mi to okamžitě podal.

„Děkuju. Pořád si pamatuješ, co piju, působivé" pousmála jsem se a upila, připomnělo mi to moje časy tady v Seattlu.

„Pojďme dozadu, bude tam větší klid" usmál se a vstal ze židle, šla jsem za ním, za barem byla místnost s gaučem, židlemi, nějakými zásobami alkoholu a podobnými věcmi.

„Rád tě vidím" řekl, když se posadil naproti mně.

„Já tebe docela taky" pousmála jsem se.

„To se ti divím" podíval se na mě a upil ze svého pití.

„Vidím, že se ti daří" podívala jsem se okolo sebe.

„Zatím ano, kdo by řekl, že Jason Parker nevyrostl jenom pro kriminál? Slyšel jsem, že tobě docela taky" zasmál se.

„To ano, teda, jak se to vezme, s tím vším je hrozně moc práce" pokrčila jsem rameny a mírně se usmála.

„Hrozně ses změnila" usmál se a prohlídl si mě.

„Já? To ty, kdo vyměnil toho štíhlého neupraveného kluka na namakaného frajera?" zasmála jsem se, bylo to tak, byl jiný.

„Skončil jsem se všema těma svistvama, drogama, alkoholem, ženskýma, začínalo mě to zabíjet, našel jsem si zálibu v tomhle baru a udělal z toho to, co teď vidíš. Začal jsem cvičit, víc se o sebe starat a žít jako člověk, co ty?" usmál se, všechny ty změny jsem viděla.

„Nakonec jsem skončila v Texasu na ranči, mám deset bratrů, skvělého přítele a teď po tom všem se musím nějak poprat s tím, co zbylo po tátovi, bude to náročné ale..." nedořekla jsem to.

„Ale ty to zvládneš" doplnil mě a usmál se.

„Přesně tak, dneska jsem přiletěla do Seattlu ještě kvůli nějakým věcem kolem firmy, sešla se s Linsay a ta mě v podstatě poslala sem" zasmála jsem se, najedou mi to přišlo vtipné.

„Budu jí muset poděkovat" uchechtl se Jason.

„Myslela jsem, že mě nebudeš chtít vidět" pokrčila jsem nesměle rameny, opravdu jsem si to myslela.

„Co blázníš? Proč bych neměl?" nechápavě se na mě podíval.

„Kvůli tomu všemu" pokrčila jsem rameny.

„Belli neblázni, to já tak odporně ublížil tobě, ty za nic nemůžeš. Vždyť si zatím to nejlepší, co jsem v životě měl a to jenom tak nezmizí" pokrčil rameny pro změnu on.

„Dobře, měla bych jít" řekla jsem, popadla kabelku a zvedla se k odchodu, ale cítila jsem jeho ruku na mém zápěstí.

„promiň, neměl jsem to říkat, měl jsem si to nechat v myšlenkách, ještě nechoď, prosím, mám si s tebou toho tolik co povyprávět" usmál se a já se posadila zpátky.

„Dobře, ale stejně za chvíli budu muset jít, mám u adoptivního tatínka večerku a chodí mě občas kontrolovat" usmála jsem se.

„Kde tě najdu?" zeptal se mě, ten jeho pohled, jak ten na mě zabírá.

„Bydlím ve four seasons, tam mě najdeš vždycky, ale pro jistotu ti dám můj telefon, co ty na to?" usmála jsem se a on mi podal papír a tužku, kam jsem to napsala, pak jsme se objetím rozloučili a já šla. Lhala jsem, večerku nemám, ale nemohla jsem tam být, cítila jsem to, jak se mi zarývá zpátky po kůži. Jak mi jeho očí vidí až hluboko do duše. Jak dokáže jenom z mého chování přečíst mojí myšlenku. Neměla jsem tam chodit, vím, jak moje hlava na Jasona reaguje. Proč jsem mu dala vlastně to číslo? To jsem možná neměla.