Nový život

44.

S Jasonem jsem si vypisovala až do noci, není divu, že se mi podařilo vstát až v jedenáct, ale i tak jsem byla unavená.

Ryan: Nechceš dneska zajít na oběd?

Christabelle: Promiň, dneska mi to nevyjde :)

Na zprávu mi neodepsal, celý den jsme strávila u koní, byla jsem na projížďce a po dlouhé době zase pokecala s Melissou, samozřejmě jsem jí neřekla všechno, hlavně to o Jasonovi, zabila by mě.

Než jsem všechno tohle udělala a pořešila, byl večer.

Ryan: Promiň, nestihl jsem odepsat dříve a co zítra? To by šlo?

Christabelle: Zítra chci jít do školy.

Že bych chtěla jít do školy? Ani náhodou, nemůžu být s Ryanem, nemůžu se mu podívat do očí, když mi hlavou běží takové věci, jaké mi hlavou běží, stydím se za to.

Ryan: Zvláštní, ty a do školy, vždyť na to úplně kašleš, tak co tak najednou?

Z té zprávy mi přeběhl mráz po zádech.

Ryan: Odvezu tě tam.

Christabelle: Ne, děkuju, pojedu s Mel

Opět se mi nedostalo odpovědi a mám takový pocit, že ani nedostane, v tom, že nechodím do školy, má pravdu, sice bych měla, ale teď na to opravdu nemám čas, i když mám peníze, které mi vystačí na tři životy, stejně bych tam chodit měla, ale nejdříve se musí vyřešit tohle všechno, věci okolo firmy, prostě potřebuju čas.

***

Odporný budík mě probudil po páté hodině ráno, v ten moment jsem si řekla, že to zabalím, do žádné školy se prostě nejde, nedala bych to, umřela bych tam, co mi to vlezlo do hlavy, proč bych to dělala?

Šla jsem dolů na snídani, Kate udělala toasty, po dlouhé době jsme se u snídaně sešli všichni.

„Chris, mám práci v Seattlu, odjedu dneska po polední, pojedeš se mnou?" řekl do ticha Henry.

„Jo jasně, mám si zarezervovat hotel?" zeptala jsem se s úsměvem.

„Můžeš" usmál se, vzala jsem si mobil a zarezervovala apartmá. Hned jak jsem dosnídala, šla jsem si sbalit pár věcí, svojí tašku jsem donesla dolů, aby se pak přímo mohla naložit a odvést na letiště.

„Henry? Byl by problém, kdybych si v Seattlu koupila byt a nějakou dobu tam zůstala?" nesměle jsem se zeptala.

„To je na tobě" s klidem pokrčil rameny.

„Chceš se odstěhovat do Seattlu?" vyděšeně se na mě podívala Kate.

„Ne, to ne, jenom bych tam chtěla nějakou dobu zůstat" usmála jsem se, přikývla, ale viděla jsem, že jí to mrzí.

„Ale Christabelle? Copak tě do Seattlu tak táhne?" nadzvedl obočí Kent a s obrovskou provokací se zeptal. O Jasonovi věděl, ale přece tam nejedu kvůli němu, ale protože to tam mám ráda. Viděla jsem, jak se na mě všichni nechápavě podívali.

„Rozhodně ne to, co si myslíš" mrkla jsem na něj, vzala svojí tašku a odnesla jí do auta, cestou zpátky jsem ale periferně něco zahlídla, teda spíše někoho, teda spíše svého kluka, měla jsem být ve škole, sakra.

„Bell!" slyšela jsem, jak na mě někdo volal, zrychlila jsem chůzi. Nakonec mě ale stejně dohnal.

„Řekneš mi, co se děje?" chytil mě za zápěstí.

„nic" nechápavě jsem se na něj podívala.

„Vyhýbáš se mi, měla si být ve škole, když jsem tě chtěl odvést, řekla si, že jedeš s Mel, ale Mel je nemocná, řekni mi, co se děje" řekla a podíval se mi přímo do očí.

„Promiň, měla jsem nějakou divnou náladu a chtěla být sama, promiň" sklopila jsem oči, hned potom mu dala malou pusu.

„A víš, já dneska letím do Seattlu" řekla jsem, nevěděla jsem, co říct.

„Pojedu s tebou" řekl najednou s úsměvem.

„Ne" usmála jsem se.

„Proč?" nechápavě se zeptal, až teď mi to došlo.

„No víš, musím dělat plno papírů a něco pořešit ve firmě, vůbec by to nemělo cenu" začala jsem se docela suše vymlouvat.

„Dobře" nedůvěřivě nadzvedl obočí, pak jsme se rozloučili a já jela s Henrym na letiště.