Nový život

2.

Z letiště jsme jeli asi deset minut, celková cesta z města do mého nového domova trvala asi patnáct minut, po cestě jsem potkala pár krásných kluků, co jeli vedle cesty na koních, mám dojem, že tady se mi bude hodně líbit, statek byl poměrně velký, stodola, stáje a kdo ví co ještě, slečna Higinsová mě vedle až dovnitř do domu, kde zaklepala, otevřela sympatická paní kolem padesátky s hnědými vlasy, hned za zády se jí objevil stejně starý šedivý pán.

„proboha, ty musíš být Christabelle" usmála se paní a objala mě, na tohle jsem zvyklá, takže jsem ji objala taky. Pozvala mě dovnitř, vevnitř to vypadalo úžasně a moderně, šli jsme do obýváku, kde se podepsaly papíry, pokud to vyjde, za šest měsíců už to nebudou mí pěstouni, ale rodiče, adoptují mě.

„Máš nějaké otázky?" usmál se pan Hill.

„Jistě, zajímalo by mě, proč jste si vybrali k adopci zrovna mě" usmála jsem se, nechtěla jsem se jich nijak dotknout nebo tak, ale vždycky se ptám, zajímá mě to, kdo chce problémovou holku?

„Dobře, víš, my se už dlouho pokoušíme o holčičku, ale místo toho máme devět vlastních synů, a jednoho syna, který patřil mé zesnulé sestře, prostě by se mi tady hodila dívčí ruka a dcera, kterou bych mohla rozmazlovat, což jsem vlastně nikdy nezažila, prostě se to hodně těžce vysvětluje, ale já doufám, že ty to pochopíš" usmívala se paní Hillová.

„Ukážu ti zatím tvůj pokoj" řekl pan Hill s úsměvem.

„Dobře, děkuju vám" usmála jsem se.

„Nevykej nám prosím, já jsem Henry a já tohle je Kate" zasmál se, já přikývla a šla za Henrym, chtěla jsem svůj kufr vzít sama, ale Henry mi ho už odnesl do pokoje.

„To je tvoje" řekl a otevřel dveře ve druhém patře, ten pokoj byl obrovský, postel, skříň stůl a balkón, já mám svůj balkón!

„je to nádherné" ohromeně jsem řekla.

„Díky, nechám tě tu" usmál se a odešel, připadala jsem si nesvá, a to hodně, ale na ten pocit jsem si už zvykla. Chvilku jsem vybalovala věci, to co jsem měla na sobě, jsem si nechala, byla jsem dobře oblečená, takže proč to měnit? Za chvíli mi ale někdo zaklepal na dveře, myslela jsem si, že je to Kate, nebo Henry.

„dále" odpověděla jsem, ale lekla jsem se, když se za dveřmi objevil tmavovlasý, modrooký kluk, mohlo mu být tak něco přes dvacet.

„Ahoj, jsem Kent" usmál se a natáhl ke mně ruku, já ji s úsměvem přijala, tak hezkého kluka jsem dlouho neviděla.

„Mám za úkol ti to tady všechno ukázat, tak pojď se mnou" řekla a usmál se, ještě jsem mu ani neřekla svoje jméno.

„Jsem Christabelle" řekla jsem.

„Moc dlouhé, budu ti říkat Chris, co ty na to? A jak se jmenuješ dál?" ušklíbl se, ještě, že je stejně extrovertní jako já.

„Christabelle Tancy Abernathy" zasmála jsem se.

„Zvláštní jméno" zkonstatovat, měl vlastně pravdu.

„Jo, jsem původně britka" zasmála jsem se, pak už jsem s Kentem šla ven, aby mi tady všechno ukázal.

„Hele Chris, kolik ti vlastně je?" zeptal se Kent těsně před tím, než jsme vstoupili do stájí.

„Bude mi sedmnáct, kolik je tobě?" zeptala jsem se.

„Týden zpátky mi bylo třiadvacet" usmál se. To já už šla k jednomu z koní, byl to černý friský kůň.

„Líbíš se ji" řekl Kent a pohladil si koně se mnou.

„Jmenuje se Dakota" usmál se a otevřel dvířka k ní.

„Ahoj Dakoto" řekla jsem a pohladila ji na krku.

„Chceš si zajezdit?" ušklíbl se Kent.

„asi jo" usmála jsem se a dál Dakotu hladila na krku.

„Jezdila si někdy?" zeptal se s úsměvem.

„ano, jednu dobu jsem bydlela v Coloradu na statku" Při té vzpomínce jsem se usmála.

„Zvládneš si ji osedlat?" ušklíbl se Kent.

„ano" usmála jsem se, mezitím mi Kent ukázal, kde jsou sedla a všechno ostatní, Dakotu jsem bez problému osedlala, vyvedla ze stájí a vyhoupla se na hřbet, Kent udělal to samé na svém koni, řekla bych, že tady se mi bude opravdu líbit.