Nový život

11.

Ráno jsem se probudila kolem desáté s hrozným hladem, takže jsem šla přímo dolů, k ledničce, bylo podezřelé ticho, podívala jsem se do obýváku, seděla tam Kate, Henry, Grand u televize s herní konzolí a Austin s Jackobem hráli nějakou stolí hru, nejvíc mě ale překvapila a vyděsila postava, která seděla naproti Kate, to není dobré znamení.

„Ahoj Chris" pozdravila mě slečna Higinsová.

„Dobrý den" zaraženě jsem pozdravila.

„Co se tady děje? Většinou, když takhle přijedete, tak mě odvezete někam do háje, takže co se děje?" řekla jsem najednou, nebylo to naštvaně, nebo tak, prostě jsem vychrlila svoje myšlenky.

„Takže počítám, že se ti tady líbí co?" usmála se na mě.

„Ano, to líbí" usmála jsem se na Kate.

„Mám pro tebe jednu zprávu, nevím, jak na tohle budeš reagovat, ale měla bys to vědět" řekla vážně, něco se děje.

„Poslouchám" pokrčila jsem rameny a posadila se naproti ní.

„Včera mi přišla zpráva, že Alfred Abernathy je po smrti. Zemřel při autonehodě se svojí ženou" řekla a čekala, jak zareaguju, ale já moc dobře věděla, jak budu reagovat.

„No a co jako?" pokrčila jsem lhostejně rameny.

„Tvůj otec je po smrti, měla bys to vědět" řekl Henry.

„Není to můj otec, nikdy nebyl a ani nebude" zakroutila jsem záporně hlavou, já nemám otce, ani matku.

„Víš, Chris, o to úplně nejde, jde o to, že Alfred Abernathy byl majitelem obrovské firmy, která se týkala hlavně programování počítačů a byl díky tomu milionář" vysvětlovala, pořád jsem netušila, co se mi tady snaží vysvětlit, nebo naznačit, ještě jsem se pořádně nevzbudila a už po mě chtějí, abych přemýšlela.

„Nezanechal po sobě závěť, nic takového, jeho smrt byla nečekaná a ty si jeho nejbližší příbuzný, všechno, co měl a veškerý jeho majetek připadá tobě" zadívala se na mě, tak mě to zarazilo, že se mi uvolnil stisk v rukách a já upustila skleničku s vodou, co jsem držela.

„Jak velký byl ten majetek?" zeptala jsem se po chvilce a pořád hypnotizovala podlahu, nevěděla jsem, jak mám reagovat.

„Právníci a notáři pracují na vyčíslení, samotný majetek včetně firmy se odhaduje asi sto osmdesát milionů dolarů a firma stále vydělává, taky bys měla vědět, že už od dětství máš založený vlastní účet, na který si pod dohledem sociálky neměla přístup, tak mi dovol, abych ti dala tvojí kreditní kartu a všechny papíry k tomu" všechno jsem to převzala a pořád jsem ničemu nemohla uvěřit, je to sen a já spím.

„Na kartě máš první milion dolarů, než se vše vyřeší" řekla mi, co vyřeší? Mám dojem, že ještě to není všechno, co mi chce říct.

„Po smrti tvého otce se objevil jeho vzdálený bratranec, který si na majetek dělá stejně velký nárok jako ty, což se bude řešit přes soud. Nebo se vyrovnáte mimosoudně, ty mu vyplatíš částku, kterou bude požadovat a on ti dá pokoj" pokrčila rameny.

„Sakra, je mi šestnáct, skoro sedmnáct vlastně, nemám zákonné zástupce, nemám nikoho a vy po mě chcete, abych řešila takové věci? Vždyť jsem ještě dítě a vůbec nevím, co se po mě v tomhle směru chce, není mi osmnáct, nemůžu tohle řešit." Zvedla jsem se z gauče a máchala rukama kolem sebe.

„Nemáš zákonného zástupce, za chvíli budeš mít osmnáct, je to zvláštní situace, podle USA si můžeš nechat připsat roky, jen v situaci, kdy je to nutné, nebo důležité a to tohle je, můžeš se udělat plnoletou a všechno sama vyřešit. Nebo je tady ještě jedna možnost, podle smlouvy by si tě Hillovi mohli adoptovat až po šesti měsících, ale můžeme to pozměnit kvůli zvláštní situaci a můžou tě adoptovat hned, tím pádem by si měla zákonné zástupce, kteří by do tvých osmnáctých narozenin byli náhradní vlastníci, a všechno by prakticky šlo mimo tebe, už jsem to s nimi řešila a Kate s Henrym by souhlasili." Řekla, překvapilo mě to, celé.

„Otec se evidentně vyznal v počítačích, když tohle dokázal, dokáže firma fungovat i bez něj?" to bylo to, co mě nejvíc zajímalo.

„Chris, ta firma má stovky zaměstnanců, stále vynáší, z toho, co vynese, platíš lidem, kteří to vše řeší za tebe, s takovým jměním si můžeš najmout i sto lidí, co to budou řešit za tebe, ty pouze bereš peníze" pokrčila rameny, nevěděla jsem, že to tak funguje.

„Musím si to nechat projít hlavou"