Nový život

56.

Přísahala jsem si, že tohle Jasonovi neodpustím, nikdy, ale i tak bylo někde vevnitř mě něco, co ho úplně chápalo. Chtěla jsem jít do nemocnice, ale nešlo to, tam by mě Jason hledal jako první, takže jsem si sedla do nějakého baru, seděla a pila, bylo mi to jedno.

„Slečno, vypadáte jako hromádka neštěstí" prohodil číšník a podala mi dalšího panáka, jsem ráda, že vypadám starší, než vlastně jsem.

„To se stává" pokrčila jsem rameny a rychle to do sebe kopla.

„Ještě" podala jsem mu skleničku.

„Vážně?" podíval se na mě, jako bych řekla vtip.

„Rozhodně" řekla jsem a čekala, nějak jsem se s ním dala do řeči, byl to hrozně v pohodě kluk a dobře se mi s ním povídalo, pomohl mi myslet na něco jiného.

„Do kdy tu hodláš sedět?" podíval se na mě.

„já nevím" pokrčila jsem rameny.

„Jsou tři odpoledne, v sedm večer končím, co něco podniknout?" usmál se na mě, přitom v ruce utíral skleničku nějakým hadrem, sakra, já mám na ty barmany nějaké štěstí.

„Jako co?" pousmála jsem se.

„Já nevím, rande?" v ten moment jsem se nějak zasekla.

„To asi nevidím, jednak jsem přiopilá a jednak mám přítele, asi, teda doufám, sakra" prohrábla jsem si vlasy.

„To je škoda" usmál se na mě.

„Nechám ti tady moje číslo a půjdu" usmála jsem se, podal mi kus papíru a tužku, já mu ho napsala, a když jsem se zvedala ze židle, tak jsem mírně zavrávorala.

„Kam chceš v tomhle stavu jít?" zeptal se, nic mu do toho nebylo.

„Do nemocnice" řekla jsem, zvedla se a šla, nechápavě a mě koukal.

Z pohledu Jasona:

Bože můj, choval jsem se jak zasranej, fanatickej kokot, jak jsem na něco takového mohl myslet? Proč jsem k čertu tak vyváděl, zvlášť když Chris byla v tomhle stavu, sakra, vždyť jsem tímhle mohl ohrozit její zdraví, byla ze mě tak moc vyděšená, že utekla a já nevím, kde jí mám hledat, Seattle je moc velký, pokud už neletěla pryč.

Sedl jsem do auta a jel do nemocnice, bylo to první, co mě napadlo, hledal jsem jí tam, všude, snad dvě hodiny, ale nic, nebyla tu, volal jsem jí snad tisíckrát. Znám ji, určitě sedí někde v baru a ožírá se. Neváhal jsem a začal jsem procházet všechny bary, co bylo poblíž našeho bytu, hodně jsem jich prošel, ale vesměs bylo zavřeno, kromě pár hospod, jediný, který jel, byl bar známého, byl ve sklepě, takže tam byla tma a lidé tam ztráceli pojem o světle i čase.

„Ahoj Johnny, nebyla tu moc hezká blondýna?" zeptal jsem se a sotva mluvil, byl jsem zadýchaný z toho, že jsem běžel.

„Tady jich bylo" ušklíbl se.

„prosím, sto šedesát centimetrů, blonďaté vlasy, modré oči a pravděpodobně pila jako duha" byl už jsem zoufalý.

„Jasný, počkej" sáhl si do kapsy a něco usilovně hledal.

„Nějaká Christabelle" vytáhl lísteček z kapsy a přečetl její jméno.

„Dej to sem" prskl jsem trochu podrážděně, bylo to její jméno, její číslo a její rukopis, co se to tu děje?

„nemám čas se s tebou vybavovat, proč máš tohle, ale prosím, kam šla?" podíval jsem se na něj, poznal, že jsem úplně v hajzlu.

„Prý do nemocnice" nechápavě se na mě podíval.

„Máš to u mě!" vykřikl jsem a běžel ven z baru, sedl do auta a jel urychleně zpátky do nemocnice, museli jsme se těsně minout.

Vcházel jsem do dveří nemocnice a zahlídl ji, stála u pultu a mluvila se sestrou, když se otočila, viděla mě, že jdu k ní, sebrala všechny doklady a rozběhla se pryč, běžel jsem za ní, křičel na ní, ale neměl jsem žádnou šanci ji dohonit, měla obrovský náskok, už jsem jí skoro měl, musela zastavit, byla u cesty a zrovna jelo auto, ale ona se nezastavila, místo toho běžela dál, jediné, co jsem slyšel bylo zapištění brzd a pak už jsem viděl, jak jí stříbrné bmw nabralo na kapotu, nebyl to příliš velký náraz, ale na to, aby její tělo skončilo bezvládně ležet na asfaltu. Okamžitě jsem běžel za ní, nic mi nedocházelo, chytil jsem jí a mluvil na ní, ale žádné odpovědi se mi nedostalo, měla rozbitou hlavu, ale krve bylo všude nějak více, nevím, odkud to bylo, její tělo jsem objímal a držel u sebe, moc pevně, z očí mi kapaly slzy, pak už mě od ní někdo odtrhl. Byli to nějací doktoři, pomáhali jí, pak přiběhli muži s nosítky a odvezli ji, běžel jsem za nimi, ale bylo o dost rychlejší, srdce mi bilo jako zvon. Projeli kolem pultu, chtěl jsem běžet dál, ale zastavila mě nějaká stará sestra.

„Pane, tam nemůžete" držela mě za ruku a já sebou škubal.

„Je to moje snoubenka!" zoufale jsem vykřikl, nemohl jsem říct, že přítelkyně, nepustili by mě k ní.

„Pojďte se mnou" soucitně řekla. Totálně jsem se zasekl.

***

„Buďte klidný, bude v pořádku, vnější zranění jsme zašili, ale museli jsme jí akutně operovat, měla vnitřní krvácení způsobené nárazem" podíval se na mě doktor, já jako bych neslyšel, slyšel jsem jen jedno.

„Takže bude v pořádku?" s úlevou jsem řekl.

„Bude, za chvíli by se měla probrat, budeme od vás ale potřebovat pár informací, jako její jméno a adresu" na to jsem jen kývl a šel za doktorem, vše mu nadiktoval a pak z ordinace vystřelil jako blesk a běžel za Chris, lidé na chodbách se na mě otáčeli. Otevřel jsem dveře dost divoce, zrovna ve chvíli, kdy sestra něco dělala s kapačkou.

„Za chvíli bude vzhůru" usmála se, kapačku zase srovnala a odešla, já si k mojí malé Chris přisunul židli a chytil jí za ruku, po patnácti minutách jsem cítil, jak se ruka trochu pohnula, probouzí se.

„Chris, prosím, slyšíš mě?" podíval jsem se na ní a ona otevřela svoje oči, krasné modré oči, nikdy mi nepřišly krásnější.

„jo...au" řekla potichu, musí jí bolet, když mluví.

„Nic říkat nemusíš" pohladil jsem jí něžně po vlasech, ale to by nebyla ona, kdyby neudělala přesný opak toho, co jsem řekl.

„Bolí mě dýchat a mluvit, moc mě bolí hlava a chce se mi spát" potichu zašeptala „co se stalo?" dodala z posledních sil.

„lásko, to teď není podstatné" naklonil jsem se k ní a dal jí něžnou pusu na vlasy, tak, aby jí to nebolelo.

„Můžeš si lehnout za mnou?" zašeptala. Ale bylo mi úplně jasné, že na tu úzkou nemocniční postel se nevejdeme. Asi to došlo i jí, protože se se skučením lehce nadzvedla a posunula se, než jsem jí stihl zabránit, byla už u kraje a udělala mi místo. Nevěděl jsem, jestli se to smí, ale moje holka to prostě chtěla, tak jsem si lehl, moc opatrně jsem si jí přitáhl, aby nespadla, zase zaskučela bolestí, ale míň než předtím, ruku jsem jí dal pod hlavu a ona do minuty usnula.

***

Byly čtyři hodiny ráno, Chris se ještě neprobudila, hrozně moc jsem potřeboval na záchod a hrozně moc mě bolela ruka, až vstanu, můžou mi jí rovnou amputovat, ale nic z toho mě nedonutí jí pustit, mohl bych jí probudit, je teď tak křehká a zranitelná.

Dveře pokoje se otevřely a vešla sestra, byla mladá, možná ve věku Chris, musela to být studentka.

„Pane to se nesmí" namítla a přidala jehlou něco do kapačky, která byla napojena na Chris.

„Omlouvám se, chtěla to a já, když se zvednu, tak jí probudím" potichu a trošku lítostně jsem řekl, zabralo to.

„Víte co? V sedm jí donesu snídani a v deset hodin přijde doktor, aby jí zkontrolovat, doporučuji vám, abyste před desátou už seděl zpátky na židli, já tu vlastně vůbec nebyla" usmála se a odešla, skvělá holka.

„Miluju tě" ještě jednou jsem jí zašeptal a usnul také.