Nový život

37.

„proč si mi to udělal?" zeptala jsem se, celou dobu jsem se na to chtěla zeptat, ta otázka mě trhala.

„nechtěl jsem ublížit tobě, ale jemu" opáčil, ani jednou se mi nepodíval do očí, ani jediný pohled.

„Proč přese mě?" znova jsem se zeptala.

„Bell, já nevím, prostě jsem nemyslel, chtěl jsem ho zničit a to, že bych se s tebou vyspal, jsem bral jako bonus" konečně se na mě podíval, v těch očích byla lítost.

„Bonus?" nechápavě jsem zvedla obočí, neubránila jsem se úsměvu.

„Prosím neptej se, jak jsem to myslel, prostě se chci smířit, chci, aby to bylo tak, jako před tím" usmál se.

„Předtím kdy? Předtím když jsme spolu ještě nespali, před tím, když jsme spolu začali spát, nebo jak to myslíš?" zase jsem se nechápavě zeptala, opravdu mi to nebylo moc jasné.

„Před tím, když jsme byli jenom kamarádi" odpověděl, to mi taky vyhovovalo ze všech fází, kterými jsme prošli ze všech nejvíc.

„Takže kamarádi? Bez žádných vedlejších úmyslů?" podezíravě jsem se na něj podívala.

„kamarádi" usmál se, to nic nemění na tom, že si na něj dám pozor.

***

Domluvila jsem se s Ryanem, že vezmeme koně a na chvíli zmizíme, musím mu všechno říct, od začátku až do konce, musím mu říct všechno, co bylo, hlavně to, co se týče Kenta.

Dojeli jsme k jezeru, když jsme seděli na břehu, byla to přesně ta chvíle, kdy bych mu to měla říct.

„Musím ti něco říct" řekla jsem mu vážně.

„Děje se něco?" vážně se na mě podíval.

„Jenom jsem ti něco neřekla" sklopila jsem oči, od této chvíle jsem měla strach se na něj podívat.

„Týká se to Kenta" vydechla jsem.

„Proboha ty..." nedořekl to, ale já vím, co chtěl říct.

„Ano, dřív než jsem tě poznala" dívala jsem se do země.

„To myslíš vážně? Takže ty mi chceš říct, že než jsem tě poznal, spala si s Adamsem?" zněl dost naštvaně, ale i zklamaně.

„Ano" pípla jsem potichu.

„To si děláš srandu, už tolikrát jsem se s ním hádal, tolikrát jsem tě bránil a on se mi při tom jen vysmíval, protože tě měl přede mnou, já...tohle musím rozdýchat" zvedl se, sedl na koně a odjel. Chtělo se mi brečet, vážně moc, ale nebrečela jsem, věděla jsem, že to pochopí.

Dojela jsem domů, obstarala Dakotu a šla do pokoje, tam jsem se sžírala zoufalstvím a sebelítostí, než mi přišla zpráva.

Kent: Vzhledem k tomu, že jsme teď kamarádi by si mohla večer jít třeba se mnou do autokina na premiéru toho nového filmu :D

Christabelle: To by šlo, půjdu ráda :D

Kent: Ok, kolem osmé buď venku

Do kina jsem se těšila, odreagovat jsem se potřebovala a byl to dobrý krok pro usmíření. Pustila jsem si film, kolem půl osmé jsem se oblíkla, ještě dodělala pár věcí a šla ven, kde čekal Kent s jeho autem, neváhala jsem, sedla na místo spolujezdce a jeli jsme.

„A co, že je to za film?" zasmála jsem se.

„To je překvapení prde" zasmál se, nikdy se mi nelíbilo, když mě tak oslovoval, dělal si srandu, z toho, že jsem o dost mladší.

„Neříkej mi tak" ohradila jsem se a zasmála se.

„Jo, tohle mi chybělo" usmál se Kent.

„ne, chyběla jsem ti já" vyplázla jsem jazyk.

„A tvoje nabobřelé ego" uchechtl se. Do kina jsme dojeli asi patnáct minut před začátkem.

„Něco tomu chybí" řekl mi zamyšleně.

„Popcorn" nadšeně jsem vypískla.

„Přesně, jdu tam" zasmála jsem se a vystoupila z auta.

„jdu s tebou" vystoupil Kent z auta taky a kráčel se mnou ke stánku.

Stáli jsme ve frontě a povídali si, a nebyl by to Kent kdyby si ze mě nedělal srandu.

„Hej prcku, chceš sladký nebo slaný?" uchechtl se.

„Je mi to jedno a neříkej mi prcku" bouchla jsem ho silou do ruky, ale s ním to ani trošku nepohnulo.

„To bys musela ještě hodně chleba pojíst, abys mi něco udělala" začal se smát a já s ním, periferně jsem ale zahlídla ve frontě za námi něco, co mě vyděsilo. Ryan.