☾stigma ✔️

•1•

„Hej, dej mi taky," rozkázal jsem a napřáhl jsem před sebe ruku. On se jenom uchechtl a zavrtěl hlavou.

„Kouzelný slůvko?" řekl s nadzvednutým obočím a já jsem si povzdechl. Nejsem malé dítě, aby se mnou takto mluvil. Stále napřaženou ruku jsem si podepřel, jelikož mě začala bolet.

„Naval jsem to cigáro," řekl jsem neochotně a Jungkook se začal smát. Svoji cigaretu si strčil mezi rty a v kožené bundě začal hledat zapalovač.

„To nebylo kouzelné slůvko," řekl a s jemným úsměvem si zapálil cigaretu. S přivřenýma očima z ní potáhl a poté kouř vyfoukl na mě. Natáhl ruku nad mou hlavu a potom mi jemně rozcuchal vlasy.

„Přestaň, nejsem dítě," odsekl jsem uraženě a založil jsem si ruce na hrudi. On se usmál a znovu potáhl z cigarety. Z kapsy vytáhl mobil a chvíli do něho civěl. Někomu zřejmě odpověděl, soudě dle pohybů prstů, a mobil vrátil zpět do kapsy. Výraz v jeho tváři se naprosto změnil. Vytáhl si cigaretu z úst a vložil ji mezi rty mně. I přes to, že šlo asi o něco vážného, se usmál a objal mě.

„Musím běžet. Večer.. večer ti musim něco říct," řekl a pousmál se na mě. Já jsem si potáhl z jím darované cigarety a kývl jsem hlavou. Pak se rozeběhl pryč a nechal mě samotného. Sklopil jsem hlavu a sedl jsem si na obrubník.

Byl jsem mu tak strašně moc vděčný. Za všechno, za všecičko, co pro mě už udělal. Bez něj bych tu už možná ani nebyl. On je jediná osoba, která se ke mně neobrátila zády, ale naopak mi otevřel náruč a zachránil mě. Navíc stále mi poskytuje ubytování, protože já nemám kde bydlet. Nemám se kam vrátit.

Můj otec mě týral tak dlouho, až jsem utekl z domova. Slíbil jsem si, že už se tam nevrátím, nikdy. Mojí matce na mě nezáleží. V klidu se těch několik let dívala, jak trpím a místo toho, aby se mě zastala nebo mi pomohla, na mě ještě řvala, jak jsem k ničemu. Modřiny na těle mám ještě teď.

Při vzpomínce na část z mého příšerného dětství mi upadla slza, kterou jsem si rychle utřel do rukávu mikiny. Naštvaně jsem potáhl z cigarety a snažil jsem se zklidnit. K mému neštěstí na hřbet mojí ruky spadla jedna kapka. Po chviličce se k ní přidaly i další a já jsem jimi byl donucen vstát a jít se alespoň někam schovat.

Když se rozpršelo hodně, zrychlil jsem krok, abych celý nepromokl. Přes hlavu jsem si přehodil kapucu a rychlejším krokem jsem se vydal hledat jakékoliv místo, kde bych se mohl před deštěm schovat. Abych byl upřímný, z bouřek mám strach. Docela velký strach, proto nesnáším být při bouřkách kdekoliv úplně sám.

Nakonec jsem se rozhodl zaběhnout do blízkého obchodního centra. Bohužel mělo dost lidí stejný nápad, takže jsem se musel mezi pár lidmi protáhnout, abych se vůbec dostal dovnitř. Cigaretu jsem musel vyhodit, protože kdybych to neudělal, brzy by zaměstanci centra vyhodili mě. Sedl jsem si na lavičku a sáhl jsem si do kapsy kalhot pro mobil. I ten jsem měl od Jungkooka. Když si kupoval nový, tenhle mi nechal. A není to žádný nevýkonný tlačítkový mobil, ale právě naopak. Je skvělý.

Rovnou jsem zajel do svých sms konverzací a klikl jsem na jedinou osobu, se kterou si píšu skoro každý den - na Jungkooka. Nechtěl jsem ho obtěžovat, když měl očividně něco důležitého na práci, ale nemohl jsem si pomoct. Rychle jsem zprávu naklikal, překontroval jsem si ji a odeslal jsem ji.

Dnes 17:14
Napiš mi prosím, až budeš doma. Je bouřka ⛈ A víš jak se bouřek bojím 😞

Mobil jsem vrátil zpět do kapsy a čekal jsem jenom na jeho odpověď. Mezitím jsem si prohlížel lidi, co kolem mě procházeli. Dělal jsem to často. Prohlížel jsem si je a v hlavě jsem si vymýšlel, jaký je asi jejich příběh. Jestli šťastný a nebo smutný. Co asi budou dělat, až se vrátí domů. Pokud se tedy mají kam vrátit. I přes to, že se mi Jungkook už několikrát snažil vysvětlit, že se u něj mám cítit jako doma, si občas připadám, jako bych překážel. Jako bych tam byl pouze na návštěvě. Tak moc jsem chtěl mít vlastní domov, kde by na mě někdo čekal. Ale Jungkookovi jsem strašně vděčný, že mi poskytl alespoň něco, co mi spolehlivě domov nahrazuje.

Ani ne za 15 minut mi v kapse mobil vydal zvuk oznamující příchozí zprávu. Rychle jsem ho vyndal a odemkl. Zpráva byla samozřejmě od Kooka.

Dnes 17:28
A pak že nejsi dítě 😂
Promiň, ale dneska příjdu asi pozdě. Klíček máš na místě jako vždycky.

Zprávu jsem dočetl s našpulenými rty. To jsem dělal často, když jsem nad něčím přemýšlel. Snad nemá nějaké problémy. A snad to není nic spojeného se mnou. Po chvilce přemýšlení jsem mu odeslal odpověď.

Dobře. A všechno v pořádku?

Zvedl jsem se z lavičky a ruce jsem si zastrčil do kapes. Kapucu jsem si přes hlavu přetáhl ještě víc a sklopil jsem pohled. Nemám rád velké skupiny lidí. Rychlým krokem jsem vyšel z obchodního centra a zamířil jsem k jedné z místních trafik. Z kapsy jsem vytáhl drobné a při chůzi jsem je počítal. Na krabičku cigaret by to snad stačit mělo.

Celou cestu jsem se krčil a pokaždé když jsem uslyšel hrom jsem nadskočil. Na bouřky nemám dobré vzpomínky a pravděpodobně se jich nikdy bát nepřestanu.

Zrovna když jsem prošel okolo jedné z těch lepších kaváren jsem se rozhodl otočit a podívat se skrz sklo dovnitř. Ale když jsem uviděl opravdu smutného Jungkooka dost blízko k slzám a naproti nějakou dívku, nevěděl jsem, jestli za ním běžet a zeptat se, co se stalo, nebo tu radši počkat. Kdybych tam běžel, rozhodně bych mu nepomohl. Počkám na něj kousek odsud. Pokud mi bude chtít říct co se stalo, řekne mi to.