☾stigma ✔️

•30•

Oslava narozenin jedné ze SunHeeniných kamarádek byla opravdu náročná. Jednak se děti opravdu neomezovaly, co se křiku týče, a jednak mě stále znervózňovala má matka. Nemohl jsem se vůbec soustředit na práci, což mou produktivitu značně zhoršovalo. Jinovi se moje rozhozenost zrovna nezamlouvala a nejednou mě zpražil přísným pohledem. A to ani nezmiňuji další ubohý hrneček na seznamu rozbitých věcí kvůli mé nepozornosti či nešikovnosti. Naštěstí alespoň ten Jinův nový obraz zůstal v celku a mám pocit že se Jin pokaždé, když kolem něj prošel, lehce pousmál a o chlup (samozřejmě kočičí) se mu zlepšila nálada.

Všichni lidé už cukrárnu opustili a s Jinem jsem se rozloučil, tudíž byl nejvyšší čas se vydat domů a čekat na Jimina s Hoseokem. Také by už se měl vrátit Jihan, takže to bude něco jako dvojité filmové rande. Jednoduše příjemně strávený večer s přítelem a dvěma velmi dobrými přáteli. Navíc by mi to mohlo pomoci na chvíli zapomenout na události dnešního dne. Dokonce jsem měl tu čest si i chvilku promluvit se SunHee a je opravdu milá a velmi hyperaktivní. Prozradila mi o sobě spoustu informací, ať už naprosto nepodstatných či základních informací, abych se toho o ní víc dozvěděl. Byla opravdu hodně nadšená, když ji matka oznámila, že jsem vlastně její starší bráška. Vlastně, nechtěla mě ani pustit a mé nohy se vzdala až poté, co jí matka vysvětlila, že tady jsem v práci a měl bych se věnovat svým povinnostem. Přál bych si mít alespoň z poloviny tolik energie, co měla ona.

Cesta uběhla rychle a ani jsem se nestačil pořádně vzpamatovat a už jsem se sklopenou hlavu stál před dveřmi do Jihanova bytu. Odemkl jsem a vstoupil jsem do příjemně vytopených prostor. Hned mě přiběhl obejmout Jimin v závěsu s usměvavým Jihanem, což mou náladu hned trochu povzneslo a hned jsem se cítil lépe. Nevěděl jsem přesně, jestli to bylo způsobeno jejich přítomností nebo tím, že jsem měl konečně po celém dni plném práce chvíli oddech a mohl jsem se jen tak poflakovat na gauči a relaxovat.

„Co projekt?" zeptal jsem se a objal jej jednou okolo ramen, druhou ruku zastrkávaje do kapsy.

„Ale jo, docela pohoda," odpověděl Jimin s hřejivým úsměvem a vydal se na gauč za Hoseokem, který se ani neobtěžoval zvednout, aby mě pozdravil.

„Ahoj zlato. Tak co práce?" zeptal se sladce Jihan a za tvář si mě jemně přitáhl do polibku. Jenom jsem mávl ruku,čímž jsem mu dal najevo, že to nestojí za řeč. Respektive, že se mi o tom teď opravdu mluvit nechce. Ano, měl bych mu to říct, ale přeci to nemusí být hned.

„No a co oslava?" zeptal jsem se, zatímco jsem se svlékal ze svého kabátu. Jihan mě vzal kolem ramen a společně jsme šli ke gauči za Jiminem a na pohled unaveným Hoseokem. Asi ho to celodenní nic nedělání dost vysílilo.

„Mámu jsme dojali k slzám, ale jinak to byl moc dobře strávený čas s rodinou. Jo a moje malá sestřenka se ode mě od jejího příjezdu nevzdálila ani na metr. Teda vlastně jenom jednou, když jsem potřeboval na záchod. Nechci si stěžovat, ona je strašně roztomilá a hodná, ale její otázky jsou poněkud nepříjemmé. Neustále se mě ptala, jestli mám holku a když už jsem to nemohl vydržet, řekl jsem jí, že se mi holky tak úplně nelíbí. No a pak se mě pro změnu ptala, jestli mám kluka. Naštěstí dala pokoj, když jsem jí řekl o tobě," vyprávěl se širokým úsměvem a mně svým vyprávěním taky vykouzlil lehký úsměv na rtech. Společně jsme se usadili na gauč a já jsem svůj pohled přesunul na ty dva vedle mě. Jimin měl položenou hlavu v Hoseokově klíně, který si pohrával s jeho růžovými vlasy, které mimochodem už začaly odrůstat. Jimin měl nohy pokrčené, objímaje je rukou a drže si je u těla. Druhou rukou měl podloženou hlavu a zaujatě sledoval jakou si reklamu na prací prášek. Pobaveně jsem nadzvedl obočí, čímž jsem získal Hoseokovu pozornost.

„S výběrem filmu jsme chtěli počkat na tebe, tak jsme tam zatim nechali nějakej pořad o vaření, ale teď je tam zrovna reklama. Popcorn už jsme udělali, tak na co se podíváme?" zeptal se hnědovlásek, podávaje mi misku plnou čerstvého popcornu. Já jsem se zadíval na prostornou obrazovku televize a pokrčil jsem rameny. Nikdy jsem si neuměl vybírat a nechával jsem to spíš na ostatních. No, tato chvíle nebyla výjimkou, takže jsem jen čekal, až někoho něco napadne. Jenomže nikdo nic neříkal, tak jsem se s nadějí v očích podíval na Jihana.

„No já nevím, mě nic nenapadá. Možná by mohl vybrat Jimin," navrl Jihan, ale Hoseok začal nenápadně kroutit hlavou. Oba jsme věděli proč. Vždycky, když vybíral Jimin, dívali jsme se na animáky nebo na přeslazený korejský filmy. To by mi až tak nevadilo, ale jakmile jsme ten film viděli jeden, Jimin nebyl k zastavení a většinou jsme se pak museli na ty filmy dívat, než Jimin usnul. Což často trvalo dost dlouho.

„No, mohli bychom se třeba podívat na jeden dobrej film, kterej je tak trochu horor, ale nemějte strach, dá se to přežít. A bacha, říká to někdo, kdo se bojí vlastního odrazu v zrcadle," nabídl jsem se smíchem, ale Jimina to donutilo zvednout hlavu z Hoseokova klínu a zmateně se na mě podívat. Našpulil rty a asi čekal na "Dělám si srandu.". Hoseokovi se to taky úplně nezamlouvalo a jediný, komu to udělalo radost, byl Jihan. Měl v očích typické jiskřičky a široce se usmíval.

„Jmenuje se to Jangsanbeom," řekl jsem po chvíli naprostého ticha, kdy mě Hoseok s Jiminem obdarovávali pohledem s přivřenýma očima a našpulenými rty. Hoseok se nakonec smířil s tím, že se na to budeme dívat, a tak jen pokrčil rameny a přitáhl si k sobě Jimina. Asi se spoléhal na to, že když ho bude mít vedle sebe, zvládne to. Jako já jsem se tehdy spoléhal na to, že je se mnou Yoongi. A skutečně, zvládl jsem to a teď už to tak děsivé nebude.

Jihan vstal z gauče za účelem zhasnout světlo, aby navodil tu správnou atmosféru pro sledování hororu, čímž docílil toho, že se Jimin s Hoseokem k sobě víc natiskli. Vypadali roztomile a vystrašeně, což bylo celkem k smíchu vzhledem k tomu, že ten film ještě ani nezačal. Ale já jsem se tehdy s černovlasým choval stejně.

Měl jsem sto chutí se profackovat za to, že na něj znovu myslím. A navíc jsem vybral film, na který jsme se dívali spolu, což taky nebyl zrovna dvakrát chytrý krok. Jednoduše na to už prostě nebudu myslet a nebudu se soustředit na nic jiného než film a přátele.

Budu předstírat, že nemám plnou hlavu černé barvy.