☾stigma ✔️

•43•

„Nic," odvětil Yoongi a křečovitě se na mě pousmál. Řekl bych, že tuto lež by prokoukl opravdu každý.

„Yoongi, nelži mi, prosím," řekl jsem a pomocí svých prstů, položených pod jeho bradou, jsem ho donutil se na mě podívat. Bylo více než zřejmé, že o tom mluvit nechce, ale já to potřeboval vědět.

Znovu se mi akorát potvrdilo to, že nikoho ze svých blízkých neznám tak dobře, jak jsem si ještě do nedávna myslel.

„Už pár let se na to snažím zapomenout, tak mě prosím nenuť dělat opak," řekl a zvedl se z mého klína. Byl naštvaný. Ale má vina to být nemohla, když jsem neměl tušení, o co jde. Chtěl odejít, ale za jeho paži jsem si ho přitáhl zpět na svá stehna. Objal jsem ho kolem jeho útlého pasu a políbil jsem ho na zátylek.

„Promiň. Jen.. oba vás mám rád a nechci, abyste se hádali. Vlastně už nechci, aby se kdoliv s kýmkoliv hádal, protože hádky nesnáším a cítím se tak moc zranitelnej. A zbytečnej, pokud jim nemohu zabránit," řekl jsem sklesle a povzdechl jsem si. Yoongi se zády opřel o mou hruď a políbil mě na tvář. Jal se si hrát s mými dlouhými prsty, při čemž skutečně působil jako malé miminko.

„Yoongi, upřímně, jsi rád, že se Jungkook vrátil?" zeptal jsem se s rudými lícemi, jelikož jakmile jsem to dořekl, vzpomněl jsem si na Jungkookovo vyznání, jež se uskutečnilo před několika málo hodinami. Byl jsem zaskočený už jen jeho návratem a teď ještě tohle. Zkrátka toho na mě bylo opravdu hodně. Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy byl nějaký den, v jehož průběhu se nic nestalo.

„Překvapilo mě to. Nečekal jsem, že by se zrovna teď vrátil. Ale ano, jasně že jsem rád. Ta hádka vznikla jeho vinou," řekl na svou obranu a já se na něj usmál. Již po několikáté v průběhu této noci jsem si ho přitáhl k polibku, zatímco druhou rukou jsem mu pomalinku přejížděl po stehně.

Zvuk otevírání posuvných dveří, vedoucích z bytu na terasu, nás však přerušil.

„N-nic spolu nemáte? Hah, jasně, chápu," uchechtl se od pohledu ospalý Jungkook a hned se zase otočil zpět do bytu a dveře prudce zavřel. Yoongi okamžitě vyskočil na nohy a rozutekl se za Jungkookem. Chvíli jsem setrvával na křesílku jako opařený a nevěděl jsem, jestli mám jít za nimi a pomoct Yoongimu s vysvětlováním, či jim dvěma nechat nějaký ten čas o samotě. Vlastně, když spolu byli naposledy ve styku, málem se navzájem zmrzačili, tudíž jsem se pro jejich bezpečí rozhodl vstát a jít za nimi.

Nedošel jsem však až do bytu, ale těsně u dveří jsem se zastavil. Vždy jsem nerad odposlouchával, protože jsem se vždy dozvěděl věci, co jsem vědět nechtěl a následně jsem nevěděl, jak s nimi naložit nebo jak se pak chovat. Protože předstírat, že informaci, kterou jste již v minulosti slyšeli, slyšíte poprvé, není úplně jednoduché ani příjemné.

Ale pro tuto chvíli mi to přišlo více než potřebné. Mohl jsem se dozvědět něco, co by mi konečně osvětlilo situaci mezi nimi dvěma.

Zády jsem se opřel o zeď, aby mě neviděli, a začal jsem se soustředit na to, co říkají.

„Kooku, uklidni se, prosím. Nemáš důvod tolik vyšilovat."

„Jsem naprosto v klidu. Jsem v klidu přesně jako jsi byl tehdy ty, když jsem ti všechno řekl!"

„Já... já, říkal jsem ti už tolikrát, že je mi to líto. Nemohl jsem ti dávat falešný naděje."

„A Taemu můžeš?"

„S Taem je to něco jinýho.."

„Yoongi, dokážeš si vůbec představit, jaký to pro mě bylo a je? Hodněkrát jsem brečel, když jsem se snažil vyrovnat s tím, že bys mě nikdy nemohl mít rád tolik, co já tebe. Že prostě nejsi na kluky a že mezi námi to nikdy nebude nic víc než přátelství. A pak začneš chodit s mým kamarádem? Yoongi, v-víš jak m-moc to bolí?!"

„J-já.. nevím, co mám říct."

„Už neříkej nic. Vrátím se zpátky do Austrálie. M-možná jsem se sem ani neměl vracet."

„Co to meleš, Kooku. Zůstaneš tady. Když ne kvůli mně, musíš alespoň kvůli Taemu."

„Tae se beze mě obejde. Byl jsem docela dlouho pryč a vidíš, našel si přítele a vypadá dobře. Nepotřebuje mě."

„Děláš si srandu? Víš, jak moc pro něj znamenáš?"

„Yoongi, pro nikoho nic neznamenám, j-jsou to jenom ř-řeči," vypustil z úst Jungkook tišším hlasem, tudíž jsem už s odposloucháváním měl trochu problém, avšak to, co jsem i tak zaslechl, mě zaskočilo více, než ty předchozí věty. Jak tohle mohl říct? Vždy jsem se snažil mu dávat najevo, jako moc pro mě znamená, jak moc si vážím všeho, co pro mě dělá a jak moc ho mám rád. Ale, jak se říká, pro dobrotu na žebrotu. Lidé nikdy nebudou spokojeni, ať už se snažíte jakkoliv.

Nemohl jsem to už vydržet, takže jsem vklouzl do vyhřáté místnosti za nimi. Zatímco Jungkookovi stékaly slzy po lících, Yoongi na něj překvapeně hleděl. Asi ho také zaskočilo to, co si Jungkook po tom všem myslí.

„Že pro nikoho nic neznamenáš? Že to jsou jenom řeči? Kooku, vždyť bez tebe bych tu už dávno nebyl, chápeš to? Znamenáš pro mě úplně to nejvíc, co člověk pro člověka může znamenat. Nikdy bych se bez tebe neobešel. Celou dobu jsem to jakžtakž zvládal, protože jsem si v mysli stále namlouval, že tu jsi se mnou. Měl jsem o tebe tak strašnej strach," pevně jsem ho objal kolem krku a nechal tak proudy jeho slz stékat na mou mikinu. Yoongi si úlevně povzdechl a pak přišel k nám, aby nás oba objal.

„Tae, ty jsi nás poslouchal?" zeptal se po chvíli velmi příjemného ticha, kdy jsem slyšeli navzájem pouze své dechy, Jungkook a já na sucho polkl.

„M-možná?"

„Takže jsi to všechno slyšel..," řekl Jungkook skleslým hlasem a já souhlasně přikývl. Ale stejně byla spousta věcí, které mi neseděly. Jako celek do sebe mnoho věcí nezapadalo a já tak přesně nevěděl, jak to mezi nimi tehdy bylo.

Měl bych se vyptávat?

Možná je někdy lepší minulost nechat minulostí a soustředit se na přítomnost a budoucnost.