☾stigma ✔️

•4•

Oba jsme byli po dnešku tak moc unavení, že jsme se rozhodli hygienu odložit na ráno. Rovnou jsem skočil do jeho postele a obličej jsem zabořil do polštáře. Jungkook si sedl na okraj postele na druhou stranu. I když jsem na něj neviděl, věděl jsem, že se na mě dívá.

„Pohádku bys přečíst nechtěl?" zeptal se a snažil se zadržovat smích, ale po tom, co jsem se na něj otočil s nafouknutými tvářemi a vykulenýma očima, jsme smíchy vybuchli oba. Jungkook si potom na bok lehl vedle mě a rukou si podepřel hlavu. Já jsem ho napodobil a tak jsme leželi naproti sobě.

„Na co tak koukáš," zeptal se Jungkook po chvíli ticha a sladce se usmál. Já jsem sklopil pohled na deku pod námi. Po chvíli jsem ale svůj pohled zase upřel na jeho tvář.

„Musím si tě pořádně prohlédnout. Zítra odjíždíš," řekl jsem dost potichu, ale Jungkook se jenom zasmál. Pak si lehl na břicho a díval se přímo před sebe. Zase jsem ho napodobil.

„Řekni mi něco o tom kamarádovi. Jestli s ním mám bydlet, potřebuju o něm něco vědět," řekl jsem a naklonil jsem hlavu na stranu, abych na něj viděl. Upřímně, strašně mě zajímalo, jaký můj nový spolubydlící bude. Dost silně pochybuju, že ho budu mít někdy rád jako Jungkooka. Ale jestli spolu budeme bydlet, chtělo by to nevyvolávat zbytečné spory. Navíc nesnáším hádky. Vždycky se cítím tak moc bezbranný. Většinou se po nich i rozbrečím.

„Není moc komunikativní, navíc s cizími lidmi. Když budeš něco potřebovat, neboj se ho zeptat. Navíc on ví, jak si to měl v životě těžký. A umí skvěle vařit, takže hlad mít nebudeš. Ke sporáku v tom bytě radši nechoď. Myslím, že kdyby mu zhořel celý byt, asi by ti úplně vděčný nebyl," varoval mě s mrknutím na konci a já jsem se musel usmát. Nikdy nezapomenu na svoje první palačinky s Kookem. Naštěstí jsme to oba přežili a oba jsme si to i užili.

„A jak se jmenuje?" zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že tu asi nejpodstatnější věc ještě nevím.

„Min Yoongi," odpověděl a já jsem se zamyslel, jestli jsem to jméno náhodou už někdy neslyšel. Ale nic mi to neříkalo, musel jsem to slyšet poprvé.

„Ráno musíme brzy vstávat, měli bychom už jít spát," řekl Kook a zhasl lampičku. Mně už se stejně zavíraly očí, takže bych brzy usnul. Přehodil přes nás deku a uvelebil se na posteli. Chytl jsem jeho ruku a propletl jsem si s ním prsty. Miloval jsem usínat a u toho se s někým držet za ruku. Bohužel mi to nebylo moc často umožněno, protože jsem s Kookem normálně nespal. Jenom když byla bouřka. To bych sám asi neusnul. Usnul jsem dost rychle, protože jsem byl po dnešku strašně unavený.

~

„Strašně moc mi budeš chybět. Slibuju, že na tebe nikdy nezapomenu. Zachránil jsi mi život, Kookie. Každý den se ti ozvu," slíbil jsem mu se slzami v očích a pevně jsem ho objal. Už jsem ho nikdy nechtěl pustit.

„Mám tě rád, Tae. Jsi za tu dobu už úplně jako můj bráška. Nechci tě tu nechat, ale musím. Zkus mě pochopit. Budu ti psát. A Yoongi se o tebe postará, to ti slibuju," řekl a dal mi pusu do vlasů. Mně z oka spadla slza, protože jsem nevěděl, zda ho budu ještě někdy moct takhle obejmout. Proto jsem do toho dal všechno, co jsem jenom dokázal.

„Musím jít Tae, už hlásí můj let," oznámil mi a já jsem se od něj velice nerad odtáhl. Utřel mi palcem slzy a já jsem se na něj usmál. Chtěl jsem, aby naše poslední chvíle byla co nejvíc pozitivní.

„Yoongi by tu za chvíli měl být. Černý mercedes, to nezapomeneš. Měj se, Tae," rozloučil se a popadl svůj kufr. Otočil se ke mně zády a já se znovu rozplakal. Opouštěl mě. Můj nejlepší přítel, bráška a zachránce. Já jsem mu to ani nestihl vrátit. Stále v mém nitru byla kapička naděje, že tohle není naposledy. Že se ještě uvidíme.

Naposledy se otočil, zamával a poté zmizel za rohem. Stál jsem tam asi ještě čtvrt hodiny na místě bez hnutí, jen slzy mi tekly. Když jsem se trochu vzpamatoval, utřel jsem si slzy a vyšel jsem před budovu letiště, kde měl, podle Jungkooka, být Yoongi. Rozhlédl jsem se po všech možných dopravních prostředcích, ale černý mercedes jsem nikde neviděl. Rozhodl jsem se, že si stoupnu před budovu a počkám na něj.

Vytáhl jsem si krabičku cigaret, jednu vytáhl a krabičku zastrčil zpátky do kapsy. Jungkook mi daroval zapalovač, abych měl něco, co mi ho bude připomínat. Cigaretu jsem si vložil mezi rty a zapálil jsem ji. Zavřel jsem oči a potáhl jsem. Oči mě od pláče ještě pálely. Po chvilce jsem kouř vyfoukl a zahleděl jsem se do země. Přemýšlel jsem o Yoongim. I přes to, že o něm Jungkook mluvil jako o dobrém kamarádovi, nikdy nevím, jak se bude chovat ke mně. Jenom doufám, že nebudeme mít nějaké spory a že nám nebude nepříjemné spolu bydlet.

Z mého hlubokého dumání nad novou událostí v mém životě mě vyrušilo troubení. Automaticky jsem zvedl hlavu a podíval jsem se, kdo to byl. Naštěstí to byl černý mercedes. Přes rameno jsem si přehodil batoh a šel jsem směrem k autu. Nevěděl jsem, jestli Yoongi kouří nebo jestli mu kouření vadí, takže jsem to risknul a do auta jsem nastoupil i s ní.

Na místě řidiče seděl kluk, který nevypadal o moc starší než já. Měl na sobě černou košili a černé džíny. Jeho pěkný look doplňovaly ještě černé brýle a mírně rozcuchané černé vlasy. Ano, očividně byl posedlý černou barvou. Za to jeho pleť byla opravdu světlá. Navíc ještě v kontrastu s černou barvou všude okolo.

Podíval se na mě a představil se : „Takže, uhm, asi ahoj. Představovat se asi moc nemusím, ale ze slušnosti, já jsem Yoongi," natáhl ke mně ruku a usmál se. Potřásl jsem si s ním a také jsem se představil.

„Tu cigaretu prosím vyhoď. Nejsem tady proto, abych ti dělal rodiče, ale v autě prosím ne, díky," řekl a zasmál se. Já jsem se k němu nervózně přidal a cigaretu jsem vyhodil ven oknem. Yoongi nastartoval auto a vyjeli jsme.

„Dnes budeš doma celou noc sám, mám něco domluveného," oznámil mi a jemně pohodil hlavou, aby mu vlasy nepřekážely v obličeji. Já jsem našpulil rty na znamení toho, že mi to bylo trochu líto. Ale usoudil jsem, že na poznávání se budeme mít času ještě hodně.