☾stigma ✔️

•37•

Ovšem že na studené zemi se nespí jako na měkkoučké matraci s dekou, takže jsem se mnohokrát probudil. Bylo to také z důvodu bolestí, které neustávaly a nenechaly mě spát.

Chtěl jsem odsud pryč. Kamkoliv, jen jsem tu už dál nechtěl zůstat. Při mém posledním probuzení bylo asi pět hodin ráno a mně se s velkými potížemi podařilo vstát. Tvář mě nepříjemně štípala, oči mě pálily a rukou jsem se držel za břicho, jako by mi to mělo od bolesti pomoct.

Potřeboval jsem Hoseokovu pomoc, jelikož sám bych teď nezmohl téměř nic. V ložnici jsem našel svůj mobil a s obavami, že na mě můj kamarád bude naštvaný, jelikož ho budím takhle brzo, jsem najel v kontaktech na jeho kontakt, se jménem Hobiášulíneček. Ne, skutečně jsem si ho tam takhle neuložil já, ale on sám, když jsem ho chvilku nesledoval a on se dostal do styku s mým mobilem. Byl jsem příliš líný na to to změnit, takže jsem to tam prostě nechal. Ke svému kontaktu nezapomněl přidat speciální selfie, které mě vždy, i v této bídné situaci, donutilo se pousmát. Klikl jsem na zelenou ikonku telefonu, mobil jsem si přiložil k uchu a posadil jsem se na okraj postele, s rukou stále na břichu.

Každým dalším pípnutím má naděje klesala a už jsem to chtěl vzdát, když v tom jsem uslyšel Hoseokův ospalý hlas.

„Haló?" ozvalo se z mobilu a já jsem nasucho polkl se snahou se zase nerozbrečet. A najednou jako bych ztratil všechna slova. Nebyl jsem vůbec schopný Hoseokovi vysvětlit, co se stalo, takže asi jediné, co mohl slyšet, byly mé tiché vzlyky, které jsem nedokázal zastavit.

„Panebože Tae, co se děje? Já věděl, že tě tam nemám nechávat samotného," začal panikařit Hoseok a já jsem se zhluboka nadechl, abych mu mohl konečně vysvětlit, co se děje. Mé obavy o to, že bude naštvaný byly ty tam, jelikož na něj byl vždy spoleh.

„Ji-jihan se v noci vrátil a n-nebyl úplně při smyslech. Chtěl po mně s-sex a když jsem ho odmítl, u-uhodil mě a pak zase o-odešel," koktal jsem rozhozeným hlasem a mačkal jsem látku svého trička.

„Cože udělal? Toho bude litovat, hodně. Vydrž chviličku, hned jsem u tebe. Můžeš klidně bydlet u mě, rozložím ti gauč. Bude lepší od něj odejít a já jsem stejně spolubydlícího vždycky chtěl," řekl a já jsem se pousmál. Byl jsem za něj strašně rád. Ukazováčkem jsem si setřel stékající slzy a popotáhl jsem.

„Děkuju moc," zašeptal jsem do telefonu a před očima jsem viděl Hoseokův skromný úsměv. S rozloučením jsem hovor ukončil a se syknutím jsem si lehl na postel. Nebyl jsem schopný ani znovu vstát a sbalit si svých pár věcí.

Bez hnutí jsem takhle ležel asi dalších deset minut, než se ozval zvonek. Co nejrychleji mi to mé tělo dovolilo jsem se zvedl na nohy a došel jsem ke dveřím otevřít. Hodně se mi ulevilo, když jsem věděl, že Hoseok je tu, aby mě zachránil a odvedl pryč. Ale za dveřmi mě čekalo překvapení.

„Volal mi Jimin, že ti Jihan prej ublížil, tak jsem nasedl do auta a jsem tady. Jimin mi řekl adresu, ale docela jsem bloudil, jinak bych tu byl i dřív," řekl a poškrábal se na zátylku. Já jsem na něj stále hleděl s otevřenou pusou a na moment jsem přestal vnímat všechno, kromě jeho přítomnosti.

Nečekal jsem dlouho a pevně jsem ho objal. Obličej jsem zabořil do jeho krásně vonícího černého kabátu, do kterého se začaly vpíjet všechny mé slzy. Yoongi mě také objal a jednou rukou mě začal hladit ve vlasech. Vydržel bych tam takhle stát věčně, ale náhlé zabolení břicha mě donutilo se od něj se syknutím odtáhnout. Starostlivě se na mě zadíval a když se mi podlomila kolena, přehodil si mou paži přes ramena a podepřel mě, abych nespadl.

„Pomůžu ti sbalit věci a dovezu tě do nemocnice, aby tě zkontrolovali. Vůbec se mi to nelíbí," zkonstatoval Yoongi a rozešel se se mnou vstříc ložnici. Tedy, nejprve šel směrem do kuchyně, takže jsem ho mírným kývnutím správně nasměroval.

Posadil mě na kraj postele a začal se rozhlížet kolem.

„Kde máš věci?" zeptal se zrovna když si prohlížel černobílou fotku v rámečku nad postelí. Bylo na ní vyfoceno Daegu z ptačí perspektivy. Ta fotka se mi zalíbila hned na první pohled a vždy jsem ji obdivoval.

„B-batoh mám támhle dole ve skříni, stejně jako všechno oblečení," ukázal jsem na světlou skříň se zrcadlem a Yoongi se hned vydal batoh i oblečení najít. „Pro zbytek si zvládnu dojít sám."

Opatrně jsem vstal z postele a chtěl jsem si, jak jsem řekl, dojít pro věci, ale Yoongiho ruka na mém zápěstí mě zastavila. Jemně jsem sebou cukl, jelikož jsem si vzpomněl na Jihanův pevný stisk.

„Co všechno ti udělal?" zeptal se a hlavou pokynul na postel, abych si znovu sedl. Uposlechl jsem a Yoongi se posadil hned vedle mě, stále drže mou ruku, ovšem už ne za zápěstí, ale propletl si se mnou prsty.

„Jen... jen mi dal facku a kopnul mě do břicha," odpověděl jsem mu a pohled jsem upřel na Jihanův pracovní stolek s momentálně vypnutým MacBookem. Yoongi pevněji stiskl mou ruku a povzdechl si.

„Alkohol dokáže s lidmi dělat divy," pronesl klidným hlasem a palcem mě pohladil po ukazováčku. Svůj pohled jsem ze stolu přenesl na naše propletené prsty. „Čímž ho samozřejmě nechci hájit. Je nepřípustné, aby ti ubližoval. Jen doufám, že se ti alespoň omluví."

„Děkuju moc, že jsi pro mě přijel. Hlavně že jsi kvůli mě musel takhle brzo vstávat," řekl jsem smutným hlasem a Yoongi pouze zakroutil hlavou.

„Neděkuj, udělal jsem to rád. Hlavně teď musíme vypadnout a dovézt tě do té nemocnice," řekl uklidňujícím hlasem a svou druhou ruku přesunul na mou tvář. Na tu, která před pár hodinami schytala facku od podrážděného Jihana. Zavřel jsem oči a sykl jsem, což ho donutilo dlaň z mé líce dát pryč. Místo toho ji přesunul na můj zátylek a hluboce se mi zadíval do očí. Na mém zátylku jsem ucítil jemný tlak, který mou hlavu donutil se posouvat blíž k té jeho. Zavřel jsem oči a nedočkavě jsem čekal, až se naše rty znovu konečně dotknou. Jakmile jsem jeho sladké rty ucítil na těch mých, začal jsem v mysli skákat radostí.

Motýlci v mém břiše znovu ožili a cítil jsem, jak se mých lící zmocňuje červená barva. Černovlásek začal svými rty pohybovat a já s ním hned začal spolupracovat. Rukou jsem mu zajel do hebkých havraních vlasů a jal jsem se si s nimi hrát. Polibky nabíraly na intenzitě a dravosti. Sem tam jsem za Yoongiho vlasy jemně zatahal, na což pokaždé zareagoval pousmáním mezi polibky.

Po nějaké době jsme se od sebe odtáhli a mně se tak naskytl pohled na Yoongiho okouzlující úsměv, jež mě zahřál u srdce a donutil mě se usmát taky.

V tu chvíli jsem se cítil skutečně a upřímně šťastný.