☾stigma ✔️

•7•

Na chvilku jsem přestal dýchat. Hlavou se mi honilo nespočet myšlenek a já se v nich ztrácel. Cítil jsem jako kus masa v kleci lvů. Všechny myšlenky mě chtěly roztrhat a pohltit. Zase se mi z očí spustil proud slz. Cítil jsem se jako nicka. Jako nic, co musí neustále brečet. Jako bych neměl žádnou sílu se bránit vlastním pocitům. Co si o mně musí myslet ostatní, když skoro není dne, kdy bych se nerozbrečel jako malé děcko, které upadlo při běhu. Moje rány jsou ale mnohem hlubší než odřené koleno. Moje rány se nevyléčí desinfekcí a náplastí se zvířátkem. Moje rány budou bolet až do konce života, protože ty se nezahojí.

Černovlásek si zpět přišel sednout vedle mě na gauč. I když i jemu ukápla slza, přemohl se a stistkl mou ruku. Konejšivě ji hladil palcem, zatímco já jsem nehybně seděl s pohledem upřeným do prázdna a slzy stékajícími po mých tvářích.

„A c-co Kook? J-je v pořádku?" vykoktal jsem ze sebe po chvíli s tou největší nadějí. Nebyl jsem s ním, takže jsem mu nemohl zabránit udělat nějakou pitomost. A já ho znal ze všech nejlíp. Já věděl, čeho všeho je Jungkook schopný.

„Psychicky rozhodně ne, fyzicky snad ano," odpověděl a nepřestával hladit mou ruku. Po jeho odpovědi se ve mně probudil vztek. Vztek na tuto situaci. Vztek způsobený tou bezmocí. Nemohl jsem mu vůbec pomoct, když je na druhé straně světa. Nemohl jsem dělat nic.

Vytrhl jsem svojí ruku z jeho sevření, popadl jsem mikinu, která ležela na zemi, a rychlým krokem jsem měl namířeno ke dveřím. Chtěl jsem odsud vypadnout a někam se schovat. Zase jsem se choval jako zbabělec. Utéct před každým problémem. Ale tohle bylo jediné, co jsem dokázal. Dělal jsem to tak vždycky, jinak už to snad ani neumím.

Najednou mě ale zastavila ruka na mém zápěstí. Otočil jsem se na černovláska a zhluboka jsem dýchal. Slzy pomalu ustupovaly, ale já jsem rozhodně klidnější nebyl. Naopak to bylo ještě horší. Z mého výrazu ve tváři musel jít strach.

„Pusť mě," rozkázal jsem mu se zaťatými zuby, ale on svůj stisk ještě zpevnil. Chtěl jsem se mu vyvklíknout, ale nešlo to. Nevydržel jsem se mu dívat do očí.

„Uklidni se, prosím," řekl tlumeným hlasem a já jsem malinko pootevřel rty. Jako bych se chtěl bránit, ale on mi sebral všechna slova. Zkouskl jsem si ret a zklidnil jsem svůj dech. Černovlásek povolil svůj pevný stisk a nakonec mojí ruku pustil úplně.

„P-promiň, j-já, nevím co to do mě vjelo," omlouval jsem se mu a zahanbeně jsem sklopil hlavu a zadíval se na svoje ponožky. Černovlásek se pomalu přibližoval ke mně a nakonec mě objal. Objetí jsem mu vrátil, když v tom jsem uslyšel odemykání dveří. Odskočil jsem od Yoongiho a soustředil jsem se na dveře.

Dovnitř vešel chlapec, na němž mě jako první zaujaly růžové vlasy. Vypadal mladší než já. Měl krásný obličej s jemnými rysy. Na sobě měl černý větší svetr s nášivkou, ve kterém vypadal ještě hubenější, než už ve skutečnosti byl. Pak měl volnější džíny a tenisky. S úsměvem na obličeji přiběhl k Yoongimu a objal ho. Když ale uviděl jeho červené oči od breku a ustaraný výraz, zamračil se.

„Co se stalo?" zeptal se a přešlapoval z nohy na nohu. Měl jsem sto chutí ho obejmout, jak roztomile vypadal.

„Kookova máma ze- zemřela," řekl mu smutnou zprávu a na růžovlasého chlapce to zapůsobilo dost špatně. Ve chvilce se rozbrečel a Yoongi ho začal hladit ve vlasech. Růžovlásek se tiskl k jeho ramenu a brečel mu do trička. Já jsem jen stál na místě a nevěděl jsem, co bych měl dělat. Černovlásek hladil růžovlasého po zádech a podíval se na mě. Jeho pohled byl tak intenzivní, až jsem musel očima uhnout jinam. Yoongi si mezitím vzpomněl na své kulinářské dílo, takže se odtáhl od růžovláska, který si dlouhým rukávem utíral slzy a popotahoval. Museli si s Jungkookem být blízcí, když ho smrt jeho matky taky tolik zasáhla. Zajímavé však bylo, že se o něm Kook snad nikdy nezmínil.

„Běžte si sednou ke stolu, jídlo už bude hotové," řekl a usmál se na nás. Oba jsme se váhavými kroky dostali ke stolu a posadili jsme se. Já jsem stále měl chuť utéct někam hodně daleko. Nejlíp za Kookem. Chtěl jsem ho obejmout a nějak uklidnit. Také mi hlavou vrtalo, proč to nedal první vědět mně. Slíbil mi přeci, že se ozve. Na mém mobilu od něj ale stále nebyla jediná zpráva a proto jsem se bál stále víc. Zatřásl jsem se, když jsem si vzpomněl, jaké to s ním bylo po tátově smrti. Nedokážu si představit, že by se tohle všechno opakovalo. Můžu jenom doufat, že se poučil a už nic podobného neudělá. Ale v zoufalství je človek schopen dělat i ty nejhorší věci.

„Jak se jmenuješ?" vyrušil mě z myšlenek stydlivý hlas a po navázání očního kontaktu se na mě lehce pousmál.

„Jsem Taehyung. Kim Taehyung. A ty?" zeptal jsem se růžovláska. Můj pokus o úsměv bohužel selhal, takže chlapcovi bude muset stačit moje kamenná tvář s napuchlými lícemi a narudlýma očima. Ten pohled musel být děsivý, ale přesto se na mě chlapec stále díval a usmíval se. Jako kdyby zapomněl, co se před chvílí dozvěděl.

„Já jsem Jimin. Park Jimin," představil se a opět se jeho líce zabarvily do podobného odstínu, jako jsou jeho vlasy. Kývl jsem a dále se nesnažil vést konverzaci, jelikož ke stolu přistoupil Yoongi s krásně vonícím jídlem.

„Voní to skvěle," pochválil jsem krásnou vůni linoucí se z misek a hrnců. Růžovlásek nasál vůni a rozzářily se mu oči. Hned začal ruce natahovat ke své misce a k hůlkám.

„Dobrou chuť, Mine. A dobrou chuť, Tae," řekl a usedl k nám ke stolu. Jimin se pousmál při pohledu na všechno to jistě úžasně chutnající jídlo a hned se do něj pustil.

I přesto, že jídlo skvěle vypadalo i vonělo jsem neměl vůbec chuť jíst. Strach o mého nejbližšího, o mého skoro bratra, mě užíral zevnitř. Měl jsem sevřený žaludek a z pohledu na jakékoliv jídlo mi bylo ještě hůř. Letmo jsem se podíval na Yoongiho a Jimina, kteří spokojeně jedli. Nechápal jsem je. To se o Jungkooka vůbec nestrachují? To je jim smrt jeho matky jedno?

„Tae? Ty nebudeš jíst?" zeptal se Jimin a nechápavě nakrčil obočí. Spolu s plnou pusou jídla to působilo celkem komicky, ale přesto jsem se nezasmál, jelikož jsem se teď prostě smát nedovedl. Když jsem se podíval na Yoongiho, viděl jsem v jeho obličeji starost. Nejspíš se bál, co bude dál. Stejně jako já.

Jelikož jsem nesnědl ani sousto ze svého jídla, cítil jsem se u stolu trochu zbytečně. Jako kdybych jenom dělal atmosféru, která mezi námi panovala, horší a horší. Proto jsem chtěl od stolu odejít, ale asi jsem byl moc předvídatelný. A nebo černovlásek dokázal číst myšlenky, protože jakmile jsem se chtěl zvednout, položil mi ruku na stehno a zabránil mi tak v pohybu. Podíval se na mě a skoro neviditelně zakroutil hlavou, aby mi naznačil, že nikam odcházet nemám.

Povzdechl jsem si a zůstal jsem sedět na židli. Založil jsem si ruce na hrudi a stále jsem se nedotýkal své misky přede mnou. Najednou se před mým obličejem objevily hůlky s kusem masa. Jimin mi naznačil, abych otevřel pusu. Nechtěl jsem, ale nemohl jsem ho odmítnout. Když jsem jídlo přijal, Jiminův obličej se rozzářil a s mrknutím na růžovlasého chlapce se usmál i Yoongi.

V tu chvíli zazvonil zvonek.