☾stigma ✔️

•10•

Bylo mi smutno a dívání se na televizi už mě nebavilo. Vydal jsem se tedy hledat Jungkooka, protože se mnou v obýváku nezůstal. Zamířil jsem k jeho pokoji, protože mi bylo jasné, že ho tam najdu. 

Jemně jsem zaklepal na dveře a vstoupil jsem. Jungkook ležel na posteli s tužkou v ruce. Vedle sebe měl blok s nějakým náčrtem a kousek vedle ležel jeho mobil, ze kterého vycházela příjemná uklidňující hudba. Musel být hodně unavený, když usnul při kreslení.

Přistoupil jsem k posteli, vzal jsem mu z ruky tužku a z postele blok a donesl jsem to na jeho pracovní stůl. Mobil jsem odložil na stolek a hudbu jsem vypnul. Zhasl jsem světlo a lehl jsem si vedle něj na postel. Byla mi docela zima, tak jsem nás oba přikryl dekou. Jungkook se ze spánku malinko převalil a přehodil přes mě svou ruku. Jenom jsem se nad tím pousmál a pomalu jsem se pokoušel usnout.

Jako vždy se mi to ale moc nedařilo, tak jsem jenom sledoval Jungkookovu tvář. Klidně oddechoval a měl trochu našpulené rty. Při pohledu na něj jsem se nemohl přestat usmívat.

„Tae? Stalo se něco?" zeptal se Jimin a dlaní mi zamával těsně před obličejem. Nemohl jsem se ani hnout. Vlastně jsem nemohl nic. Chtěl jsem mu odpovědět, ale nevěděl jsem jak ani co.

Stále jsem před očima viděl pouze tu Jungkookovu zprávu. Nemohl jsem tomu uvěřit. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že by Jungkook opravdu něco takového udělal. Vždyť byl v poslední době tak usměvavý, jen málokdy jsem ho viděl brečet.

To všechno určitě dělal kvůli mně. Jenom nechtěl, abych ho brečet viděl. Nechtěl na mě přenášet svůj smutek, tak na mě se usmíval, ale pak někde sám brečel.

Bylo mi to neskutečně líto. Neměl to v sobě dusit, nikdy. Strašně rád bych mu pomohl. Alespoň bych ho objal. Cokoliv, co by mu pomohlo.

Na to už je teď ale moc pozdě.

„V-vlastně n-nic. Půjdu si lehnout d-do svého pokoje," zakoktal jsem a velmi pomalu a nejistě jsem se zvedl a následně došel do mého pokoje.

Chtělo se mi řvát. Brečet. Utíkat. Opít se. Ublížit si. Umřít.

Místo toho všeho jsem sebou obličejem dolů hodil na postel a nedělal jsem vůbec nic. Jen jsem ztěžka dýchal. Nevycházely ze mě vůbec žádné emoce. Byl jsem z toho všeho tak neskutečně vyčerpaný. Ta bezmoc mě příšerně unavovala. Nemám nejmenší tušení jak se to mohlo stát, ale usl jsem.

Modročervené blikající světlo pronikalo okny dovnitř a zvuk sirén byl pro mé uši velmi nepříjemný.

Nebyli tu kvůli mně.

Byli tu kvůli Jungkookovi.

A to mi slíbil, že se dá do pořádku. Že se sebou něco udělá. Že už nebude pít.

Sliby chyby.

Vzbudil jsem se někdy v noci. Venku ještě stále panovala tma. Tak moc jsem si přál, aby události posledních několika hodin byly pouze sen. Bohužel to ale byla realita. Příšerná realita.

Když jsem se chtěl na posteli převalit, narazil jsem na něčí tělo. Nejdřív mě to trochu vyděsilo, ale po chvilce jsem zjistil, že to je Jimin. Měl jistě strach z nočních můr a nemohl usnout s vědomím toho, že vedle něj neleží někdo, kdo by mu pomohl.

Zvedl jsem se z postele a mé nohy mě donesly až do kuchyně. Nabral jsem tam dvě flašky různého obsahu, ovšem obě obsahovaly alkohol. Šel jsem znovu ven na terasu, kterou jsem objevil již včera.

Pohodlně jsem se usadil a flašky jsem položil na stůl. Nohy jsem si položil na další křesílko vedle mě a ruce jsem si položil na břicho.

Vypadal jsem, jako bych to všechno vzdal. Taky jsem se přesně tak cítil. Jako by mi najednou všechno bylo úplně jedno.

Vyčítal jsem si to. Ale co jiného jsem měl dělat?

Ze stolu jsem si vzal jednu z flašek a po chvíli jsem ji otevřel. Několikrát jsem si lokl a jak hořká tekutina cestovala mým hrdlem, zakašlal jsem. Flašku jsem poté položil hned vedle sebe a hlavu jsem si opřel o opěradlo křesílka.

Sledoval jsem oblohu. Sledoval jsem hvězdy. Představoval jsem si, že jsem na té louce. Společně s ním. Nemusím se ničeho bát. Nic se mi už nestane, protože on je tu se mnou. Nikdy by nedopustil, aby se mi něco stalo. Tedy, alespoň se snažil, jak nejlépe mohl.

Zavřel jsem oči a vybavila se mi jedna z dalších velmi nepěkných vzpomínek. Jedna z těch, na které bych nejradši navždy zapomněl.

Zavřel jsem za sebou dveře od koupelny. Následně jsem je i zamkl. Nutně jsem potřeboval být sám.

Sedl jsem si na chladnou zem a hlavu jsem si opřel o zeď. Bylo toho na mě příliš. Jako bych na zádech nesl obrovský kámen a nemohl ho zahodit.

Vstal jsem, abych mohl vanu napustit ledovou vodou. Byl jsem moc vyčerpaný na to, abych se vysvlékl. A proč bych to vůbec dělal. Byla by to jenom další ztráta času. Další odkládání neodkladného.

Vlezl jsem si do vany. Třásl jsem se. Voda byla ledová.

A měl jsem strach. Ale už nebylo cesty zpět. Nevycouvám. Nejsem slaboch.

Pevně jsem uchopil nůž, který jsem si přinesl z Jungkookovy kuchyně. Z očí se mi spustily slzy, ale já jsem jim nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Už mi bylo všechno jedno.

Zaryl jsem nožem do kůže a udělal jsem hluboký řez na zápěstí. Jakmile začala téci krev, zamotala se mi hlava a upustil jsem nůž. Zvedal se mi prázdný žaludek a já věděl, že se to blíží.

Smrt je blízko.

Chtěl jsem nůž znovu uchopit, abych mohl podobnou ránu udělat i na svém druhém zápěstí, ale byl jsem na to příliš slabý. Hlavu jsem položil na okraj vany a zavřel jsem oči.

To poslední, co jsem uslyšel, než jsem upadl do bezvědomí, byl tlukot na dveře od koupelny a Jungkookův hlas.

Zatřásl jsem hlavou. Chtěl jsen tu vzpomínku vytřást ze své hlavy. To je samozřejmě nemožné a proto jsem si znovu hned několikrát loknul štiplavé a hořké tekutiny. Opět jsem se zakuckal a rychlým pohybem jsem si prohrábl vlasy, odstrukuje tak pramínky, které mi padaly do očí a bránily mi ve výhledu na hvězdy.

Kdyby mě tenkrát Jungkook nenašel včas, mohl jsem zemřít.

Tenkrát to byla ta doba, kdy Jungkook přestal pít. Začal se mi mnohem víc věnovat. V nemocnici mi řekli, že mě pošlou k psychiatrovi na pravidelná sezení, ale Jungkook to nedovolil. Věděl, že by mě to ničilo ještě víc. Připadal bych si jako blázen.

Což jsem ale možná byl.

Zajímalo by mě, jak tehdy Jungkookovi bylo. Když mě tam viděl na pokraji smrti. Když jsem mu málem zemřel přímo před očima.

Zajímalo by mě, jestli si uvědomuje, jak je teď mně.

Po dopití poloviny obsahu první flašky už mi bylo opravdu zle. Ale to mi bylo jedno. Chtěl jsem ještě. Bylo to nebezpečné, ale to mi bylo opravdu jedno. Prostě jsem jenom pil, abych zapomněl.

Když v tom jsem ale uslyšel kroky. Už jsem nevnímal skoro nic, ale tohle jsem slyšel. Jenom jsem zavřel oči a kvůli oslabení jsem upustil téměř prázdnou flašku. Upadl jsem do bezvědomí.