☾stigma ✔️

•11•

Bílá barva a otravné opakující se pípání.

Hned mi došlo, kde jsem. Nejsem tu poprvé a asi jako každý člověk, co tu kdy byl, na toto místo nemám žádné dobré vzpomínky.

Po chvilce jsem zjistil, že někdo drží mou ruku.

Taky jsem slyšel vzlyky a něčí hlas. Otevřel jsem oči a chvíli mi trvalo, než jsem si navykl na světlo.

Jako první jsem uviděl růžové vlasy. Jimin seděl hned vedle mé postele a pevně svíral mou ruku. Jakmile uviděl, že jsem vzhůru, vyskočil radostí a hned mě chtěl obejmout. Yoongi ho ale zastavil.

„Jimine! Opatrně, vždyť se teprve teď probudil," řekl mladšímu a do kapsy černých kalhot si schoval mobil. Někomu předtím volal.

Když přišel až k mojí posteli, z jeho výrazu nešlo nic moc vyčíst, ale nejspíš byl naštvaný kvůli důvodu, proč tu vlastně jsem.

Já jsem si ale nepamatoval skoro nic. Nemám tušení, jak jsem se sem dostal. Naposledy si pamatuji ty kroky, které jsem ještě vnímal, ale pak už nic.

„Tae, jsem neskutečně rád, že jsi vzhůru. Měli jsme o tebe strach," řekl Yoongi a opravdu hodně zlehka se usmál. Jimin se k němu přidal a horlivě přikyvoval. Bylo mi to líto, nechtěl jsem, aby kvůli mé blbosti oni měli strach.

„Původně jsi ty měl případně pomoct Jiminovi, ale nakonec to bylo obráceně. To on mi zavolal," řekl nejstarší a podíval se na chlapce, který stále držel mou ruku. Jeho ruka byla o moc menší než ta má, takže jsem si připadal, jako kdyby mě drželo nějaké malé dítě. Nedokázal jsem se těm dvěma podívat do očí, takže jsem měl hlavu stále sklopenou a pozoroval jsem svou přikrývku a hadičky přidělané k mé ruce. Nebylo to moc příjemné, ale způsobil jsem si to sám.

„D-díky," poděkoval jsem po chvilce ticha, ale hlavu jsem nezvedl. Růžovlásek se široce usmál a znovu se posadil na židli vedle mé postele.

„Nemáš vůbec zač, " řekl milým hlasem, až mě to donutilo k úsměvu. Donutil jsem se zvednout pohled k Yoongimu a na malou chvilku jsem se mu podíval do očí. Bydlel jsem u něj velice krátkou dobu a i přes to jsem mu způsobil už tolik potíží, že jsem se divil, že mě u sebe stále nechal. Věřil jsem tomu, že kdoliv jiný by mě už dávno vyhodil na ulici.

Ale to jsem byl já. Bohužel to byla moje povaha, já si to sám nevybral. Nezodpovědný děcko, to mě popisuje skvěle. A asi právě kvůli mé povaze jsem měl velké problémy s lidmi. Nikdo se mnou nevydržel moc dlouho. Hned jsem je přestal bavit. Tedy až na Jungkooka, toho jsem nějakým zázrakem bavit nepřestal. Alespoň do teď. Jednoduše jsem nevěděl, jak si jeho chování vyložit. Jestli náhodou podíl viny není i na mé straně, což bylo dost možné. Ale tím jsem se teď znovu zabývat nechtěl.

„Omlouvám se," zašeptal jsem směrem k staršímu a upoutal jsem tak jeho pozornost. Ruce měl založené na hrudi a jenom mě přejížděl očima. Znovu jsem sklopil hlavu a čekal jsem na jeho reakci.

„Nemáš se proč omlouvat," řekl klidně a pokrčil rameny. Já jsem s ním rozhodně nesouhlasil. Bylo toho rozhodně víc než dost, za co bych se měl omlouvat. Vlastně bych mu měl být vděčný, za to, co pro mě dělá. A to jsem taky byl, ale nedokázal jsem to projevit.

„Mám. Choval jsem se strašně, odpusť mi to. Navíc bydlím ve tvém bytě a měl bych se chovat alespoň trochu zodpovědněji. Zkusím to napravit," slíbil jsem a podíval jsem se z okna. Slunce zářilo a dle pohybujících se listů na stromech jsem poznal, že fouká i jemný vítr.

„Měl bys to udělat hlavně kvůli sobě. K sobě se chovat lépe. Záleží nám na tobě," řekl Yoongi a Jimin zase přikývl. Kývl jsem hlavou, abych je ujistil, že se pokusím. Ale věděl jsem, že kvůli sobě to rozhodně dělat nebudu. To kvůli nim se budu snažit chovat lépe a zodpovědněji.

„Dobře, myslím si, že vážného povídání bylo dost. Volal jsem do práce a vzal jsem si takové menší volno, takže můžeme všichni tři být spolu," oznámil s úsměvem a Jimin musel Yoongiho z radosti hned obejmout. Při pohledu na ně jsem se musel usmát.

-•-

„Sakra!" zanadával jsem poté, co jsem se díky své nešikovnosti a neschopnosti manipulovat s nožem při vaření řízl do prstu. Hned se spustil tenký proud krve, což Yoongiho očividně docela vyděsilo. Rychle někam odeběhl a vrátil se s malou lékarničkou.

„Říkal jsem ti, že bych to zvládl sám," ujišťoval mě znovu se starostlivým pohledem, zatímco se přehraboval v oné tašticce.

„Však to nic není," zkonstatoval jsem při pohledu na svůj jemně krvácející prst. Černovlásek se na mě jenom podíval s nadzvednutým obočím a následně se zase vrátil k předešlé činnosti.

„Jenom ti to ošetřím," oznámil mi a já jsem protočil očima. Samozřejmě ve chvíli, kdy mě nemohl vidět. Utřel mi prst od krve a následně použil desinfekci.

Celou dobu jsem ho sledoval a usmíval jsem se. Když hmátl pro náplast, tak mě přistihl. Vlastně jsem nedělal nic divného. Jen jsem sledoval svého zachránce, který mi zachránil život před vykrvácením.

„Co tak koukáš?" zeptal se, když náplast vyndával z obalu. Vypadal velmi soustředěně a sem tam se jemně kousl do rtu. Neodpovídal jsem, jen jsem ho dál pozoroval. Možná jsem ho tím mírně znervózňoval, ale zatím si nestěžoval, takže jsem neměl v úmyslu s tím přestat. Když svou práci dokončil, spokojeně se usmál a podíval se mi do očí. Já jsem samozřejmě po chvíli uhnul pohledem a podíval jsem se na svůj prst. Když jsem to uviděl, musel jsem se zasmát.

„Náplast s mimoni? Yoongi, proč máš tohle doma," nepřestával jsem se smát, ale mému zachránci to z nějakého důvodu moc vtipné nepřišlo, protože se ani neusmál. Jal se uklízet použité předměty zpět do malé taštičky a já jsem se mezitím přestal smát.

„Nemáš zač," řekl s úsměvem, když okolo mě procházel, aby uklidil taštičku zpět na své místo. Cestou mě nezapomněl pěstí jemně bouchnout do ramene, čemuž jsem se pouze uchechtl a s novou sílou a odhodláním se znovu pustil do krájení.