☾stigma ✔️

•3•

Podíval jsem se na něho s otevřenými ústy. Ani jsem nemohl dýchat. Strašně jsem chtěl, aby se začal smát a přiznal se, že je to jenom špatný vtip. Ale nic takového se nestalo. V jeho očích bylo jasně vidět, že to myslí smrtelně vážně. Po tváři mi stekla první slza a po chvíli ji naslédovaly i další. Hruď mi kvůli pláči jemně nadskakovala a slzy tekly čím dál tím víc. Kook, přestože sám brečel, začal svými palci stírat moje slzy. Konečně jsme navázali oční kontakt a když jsem viděl tu bolest v jeho očích, rozplakal jsem se ještě víc. Vzal jsem ho za předloktí a donutil jsem ho vstát. Vypadal trochu zmateně, ale to v téhle chvíli nebylo vůbec podstatné. Hned jak jsme oba stáli jsem ho pevně obejmul. Nemohl jsem uvěřit, že bych ho už nikdy neviděl. Že bych už ho nikdy nemohl obejmout. Zatímco jsem mu brečel do trička mě hladil po zádech a snažil se mě uklidnit.

„T-tae, musíš mi to odpustit. A-alespoň to musíš zkusit," šeptal a u toho stále brečel. Já jsem ani nevěděl, proč by vlastně měl odejít. Proč bychom se už nikdy neměli vidět. Udělal jsem něco špatně já? Je to celé moje vina? Už mě nechce mít na starost? Ptal jsem se sám sebe v hlavě na několik otázek, na které jsem si nebyl schopný sám odpovědět. Jedině Jungkook znal na všechny ty otázky odpověď.

„A-ale proč?" vykoktal jsem ze sebe a odtáhl jsem se od něj, abych se mu mohl podívat do očí. Měl je celé červené a uplakané. Já jsem na tom pravděpodobně nebyl o moc líp. Kook se několikrát nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Pak mi rukou naznačil, ať si jdeme sednout na gauč. Hned jsem ho poslechl a hodil jsem sebou na gauč. Mezi prsty jsem začal žmoulat kus deky. On si sedl hned vedle mě a pohled upřel na svoje ruce. Asi nevěděl, kde začít.

„M-musím se odstěhovat. Musím odletět pryč. Nic z toho není tvoje vina. A-ani nevíš, jak moc mě bolí, tě tady nechat. Bojím se o tebe, ale já prostě musím. P-protože," zasekl se a začal znovu plakat. Vzal jsem jeho ruku a začal jsem ho po ní hladit. Nechtěl jsem, aby brečel. Mě to taky moc bolelo, ale jestli to bylo z nějakých pro něho závažných důvodů, nemohl jsem nic dělat. Beztak se o mě stará už dost dlouho. Přece jenom ještě bychom se někdy v budoucnu mohli vidět. Nebo ne?

„P-protože, p-protože m-mi umírá máma. Je na tom o-opravdu dost špatně a já chci být s ní. Chci jí pomoct, jak jen budu moct. U-už neudělám tu stejnou chybu jako s tátou. N-neudělám dvakrát t-tu stejnou chybu a budu s n-ní," koktal a slzy se mu valily po tvářích. Přitáhl jsem si ho k sobě a znovu jsem ho objal. Teď jsem ho pro změnu po zádech hladil já.

Vzpomněl jsem si jak moc ho ranila smrt otce. A on nemohl být s ním. Chtěl se jenom učit, aby se jeho výsledky nezhoršovaly. Aby byl stále nejlepší z nejlepších. Po večerech u učení ale vždycky plakal, protože nemohl být u něho a v posledních chvílích života ho držet za ruku a říkat mu, že se nemá čeho bát. Jakmile ale jeho otec zemřel, šlo to s Kookem z kopce. Postupně začal kašlat na všechno. Teda kromě mě. Já jsem se mu snažil být oporou. Tehdy začal často pít a kouřit skoro cigaretu za cigaretou. Ne jednou skončil v nemocnici s otravou krve alkoholem. A já jsem se cítil tak na nic. Nebyl jsem pořádně schopný pomoct nejlepšímu příteli. Jednoho mě našel v koupelně v bezvědomí. S krví na zápěstí. Pochopil, že tímhle stylem života ničí jak sebe, tak i mě. Od té doby se začal neuvěřitelně měnit. Pije a kouří stále, ale hodně to omezil.

A proč vlastně já nesnáším bouřky? Nevím, jestli to pokaždé byla jenom náhoda nebo proč to tak bylo, ale snad každá špatná věc se stala, když byla bouřka. Kookův otec zemřel, když byla bouřka. Můj otec mě poprvé vážně zbil, když byla bouřka. Poprvé Kooka odvezla sanitka, když byla bouřka. Málem jsem spáchal sebevraždu, když byla bouřka. A teď mě chce Jungkook navždy opustit a je bouřka. Proto se vždycky při bouřkách klepu a bojím se jich. Vybavují se mi všechny ty zlé události, co se kdy staly.

Jungkook se po chvíli odtáhl a i v takhle špatné situaci se kvůli mě usmál. Zase mi rozcuchal vlasy a setřel mi slzy. Někoho jako je on si snad ani nezasloužím.

„Ale neboj se. Nemůžu odjet a zase tě nechat spát na ulici. Zařídil jsem ti bydlení. A protože vím, jak moc nerad jsi sám, obzvlášť při bouřkách, budeš mít i společnost. Budeš sdílet větší byt s jedním z mých dobrých kamarádů. Silně doufám, že si budete rozumnět. Kdybys měl jakýkoliv problém, číslo na mě máš. Budeme si denně psát a volat, ano?" zeptal se na konci a já jsem nejdříve vstřebával všechno, co mi právě oznámil. Pak jsem jenom párkrát zakýval hlavou na souhlas a on se znovu usmál.

Jestli se má tohle všechno uskutečnit následující den, budeme se muset pořádně vyspat.

„K-kooku, myslíš, ž-že bych mohl spát dneska s tebou? A-a nebo vlastně ne, to by bylo d-divný," začal jsem vymýšlet, jak z toho ven, ale jelikož jsem to už vyslovil, ven z toho nešlo. Jungkook se zasmál a zase mi rozcuchal vlasy.

„Jasně, že můžeš. Navíc tohle má být poslední noc, kdy jsem tady, takže bych nerad spal sám," řekl s úsměvem a cvrnkl mě do nosu. Já jsem si po něm přejel dlaní a zašklebil jsem se. Pak jsem se neubránil úsměvu a jemně jsem do něj bouchl pěstí.

Ani si nedokáže představit, jak moc mi bude chybět.