☾stigma ✔️

•46•

Chtěl jsem se vyhnout veškerým zbytečným rozhovorům a jednoduše vypadnout, jenomže Yoongi i Jungkook prostě museli běžet za mnou do pokoje a měli tu potřebu vymýšlet chabé výmluvy, jen aby se z toho nějak vyvlékli.

„Tae, to-"

„Mám vás plný zuby. Jak jste mi tohle mohli udělat?! Zkuste si jenom představit, že byste teď byli na mém místě. A víte co? Nechci už nikdy nikomu překážet. Stěhuju se pryč a tentokrát se už nevrátím. Nikdy," řekl jsem a začal jsem do batohu zběsile házet všechny své věci. Připadalo mi to jako včera, když jsem takhle stejně balil a pak odešel k Jihanovi. Yoongi s Jungkookem si vyměnili zmatený pohled a Yoongi pak přistoupil o krok blíže ke mně. Když položil ruku na mé rameno, hrubě jsem ji setřásl pryč a do batohu hodil poslední triko, které jsem měl pohozené na židli u stolku. Chtěl jsem co nejrychleji opustit tenhle byt, ale Jungkook mi stál v cestě. Sebevědomě jsem se rozešel vstříc jeho drobné postavě. Doufal jsem, že mi z cesty ustoupí, ale to by přeci bylo příliš snadné. A v mém životě mi nikdo nedělá věci snadnější. Jen hledají cesty, jak mi všechno udělat co nejsložitější.

Otráveně jsem se na Jungkooka podíval a jednoduše jsem stále neztrácel naději v to, že mě nechají odejít. Však na co jim tu jsem? Jsem jenom překážka, co jim brání v milostném vztahu. Zbavit se mě by pro ně byla úleva. A já o srdceryvné loučení nestál. Ne po tom, co jsem před pár chvilkami byl svědkem toho, jak se ti dva v klidu líbají a je jim úplně jedno, že bych mohl kdykoliv přijít. Skutečně jsem byl nesmírně naivní. Až moc jsem se ponořil do svého snění a nevšiml jsem si, že mě Yoongi nemiloval. Nikdy.

„Vážně bys jen tak odjel a nechal nás tu? To nejsi ty, Tae," řekl Jungkook a chtěl své dlaně položit na má ramena, ale stihl jsem včas uhnout.

„Vážně by ses líbal s mým přítelem a neřešil, jak moc by mi to mohlo ublížit? To nejsi ty, Jungkooku," uchechtl jsem se a batoh jsem si přehodil přes rameno. Z jeho výrazu ve tváři bylo jasné, že hledal nějaká slova, ale nedařilo se mu to. Neměl co říct.

„Tae, p-promiň, já..," koktal Yoongi, který stál kousek za mnou, a mezi prsty žmoulal látku své úhledné černé košile. Ani jsem se neotočil jeho směrem, pouze jsem čekal, jestli z něj vypadne nějaká nesmysluplná výmluva.

„Byla to moje chyba," zašeptal Jungkook a pohled upřel na své ponožky.

„Vždycky to je chyba dvou. Yoongi se mohl bránit, kdyby chtěl, takže se nesnaž to všechno hodit na sebe," řekl jsem a pohodil jsem s batohem. Opravdu jsem se tu nechtěl dál zdržovat.

„To já po něm vyjel. Já.. prostě se omlouvám. Uvědomuju si, že jsem to neměl dělat. Nevim, co mě to napadlo," omlouval se Jungkook roztřeseným tónem hlasu a na místě přešlapoval.

„Vim, že jste spolu na střední spali. Už tehdy se ti Yoongi líbil. Došlo mi to, všechno. A dává to smysl. A víte co? Nebojte se. Už vám dál překážet nebudu," řekl jsem hrubě a zahleděl jsem se hluboko do Jungkookových hnědých očí.

„Nechoď, prosím," ozvalo se znovu za mnou a tentokrát už jsem se donutil se otočit. Hned jak jsem tak učinil, ke mně Yoongi blíže přistoupil, zřejmě aby mě chytil za ruku nebo objal. Já se na něj ale zamračil a o krok ustoupil dozadu.

„Nedotýkej se mě. Už nikdy," zavrčel jsem a tentokrát jsem do Jungkooka prostě ramenem strčil, aby mi uhl z cesty. Svižným krokem jsem se vydal ke dveřím, oblékl jsem se a s prosbami, omluvami a dalšími zbytečnými slovy za mými zády jsem Yoongiho byt opustil. Byt, do kterého jsem se nikdy neměl vracet. Byt muže, který využil mojí naivity a nechal mě si myslet, že mě miluje.

-•-

Zhluboka jsem se nadechl a velmi pomalu vzduch z úst vypustil, abych se i po hodinové procházce ještě trochu uklidnil. Chtělo se mi brečet, ale nedovolil jsem slzám opustit moje oči. Yoongi za to přece nestojí.

Zdvihl jsem prst do vzduchu a nasměroval jej ke zvonku. Chvilku jsem čekal, než dveře začaly bzučet a já tak mohl vstoupit dovnitř. Nastoupil jsem do výtahu a znovu jsem párkrát opakoval dechová cvičení, která mi údajně měla pomoct se uklidnit. Srdce mi ještě pořád bilo jako o závod a ruce se nepřestaly klepat.

Jakmile jsem se ocitl ve správném patře, opustil jsem prostorný výtah a zaklepal na dveře. Ty se hned otevřely, jelikož jsem na sebe již upozornil zvonkem.

„Tae? Panebože, Tae!" vyhrkl hned překvapeně a okamžitě si mě vtáhl do pevného objetí. To ovšem netrvalo příliš dlouho, jelikož jsem do něj mírně zatlačil a on se odtáhl na délku paží.

„Jsi v pořádku? Nebolí tě nic? Jíš pořádně? Já.. já se opravdu strašně moc omlouvám. Chápu, když mi nebudeš chtít hned odpustit, ale potřebuju, abys věděl, jak moc mě to mrzí a jak moc jsem se o tebe bál," řekl se značným smutkem v hlase a prstem mě pohladil po tváři. V očích se mu leskly slzy a jemně se kousal do rtu.

„Víš, Jihane, možná jsem si to zasloužil. Za to všechno, co jsem ti udělal. Ty ses ke mně vždycky choval tak hezky, udělal bys pro mě všechno, co bys mi na očích viděl, a já si pak nechal dát pusu od někoho jinýho. To já bych se měl omlouvat," řekl jsem a lehce jsem se na něj pousmál, protože kdyby se rozbrečel Jihan, já bych se pravděpodobně taky už nedokázal ovládat a byl bych nucen se k breku přidat.

„Tohle neříkej.. Nic takovýho sis rozhodně nezasloužil, ať už bys udělal cokoliv. Navíc to nebyla tvoje vina. Nemůžeš za to, že ses do něj zamiloval. A já měl vědět, že zapírat tak silný city je nemožný," povídal dál a já pohled přesunul na špičky svých bot. Silný city... Samozřejmě, že to byly silný city, ale tentokrát jsem byl pevně odhodlán na ně všechny skutečně zapomenout a konečně se posunout dál. Nenechat se silnýma citama spoutat a nechat je si se mnou dělat, co se jim zachce.

„Yoongi nikdy nebyl ten pravej. Nikdy nebyl ten, kdo by mě hluboce miloval. On... před pár dny se vrátil Jungkook a.. a dneska jsem je viděl se líbat. Už toho mám dost. Přišel jsem se s tebou jenom rozloučit a říct ti, že jsem ti už dávno odpustil. A taky abych ti za všechno ještě poděkoval. Za pár dní odlítám s mámou a její rodinou do Japonska," oznámil jsem mu a on na mě vykulil oči v doprovodu s pootevřenou pusou.

„Vim, že nemá smysl tě přemlouvat, abys zůstal, tak jenom.. Nechceš u mě zůstat alespoň těch posledních pár dní? Klidně budu spát na gauči, jestli potřebuješ prostor sám pro sebe!" nabídl hned a já vydechl do úsměvu. Znovu z jeho úst vyšlo přesně to, co jsem si přál slyšet. Znovu pro mě chtěl udělat to, co mi na očích viděl. A já nemohl být vděčnější.

„Moc rád."