☾stigma ✔️

•22•

„Jihane, to přece nejde," usvědčoval jsem ho v tom, že není dobrý nápad se k někomu, koho skoro ani neznáte, takhle na rychlo přestěhovat.

Ale počkat, nebylo to úplně stejně i s Yoongim? Toho jsem navíc neznal vůbec.

„Proč by to nešlo? Už dlouho bydlím sám, rád bych to změnil," zašeptal těsně vedle mého ucha a políbil mě na něj. Z jeho hlubokého hlasu se mi naježily chloupky na rukou a přivřel jsem oči.

„Je.. je pravda, že by to mojí situaci značně ulehčilo, ale-"

„Ššš, žádné ale. Nastěhuješ se ke mně. A můžeš klidně ještě dnes," řekl a s dětskou pusinkou na můj nos si znovu vzal svou misku s ovocem.

Zadíval jsem se do země a ruce jsem si založil na hrudi. Potřeboval jsem si to pořádně promyslet. Asi by to bylo opravdu lepší. Zapomenout na Yoongiho se vším všudy. Když ho budu potkávat každý den, nebudu schopen si ho nevšímat. Navíc být divákem hrátek Yoongiho se Suran opravdu už být nechci a silně pochybuju, že by s tím měli v plánu přestat či to jenom omezit.

„Jsi roztomilej, když přemýšlíš," přerušil mé dumání Jihan a cvrnkl mě do brady.

„Uh, ne ne. Ale přemýšlel jsem o tom stěhování."

„Není nad čím přemýšlet. Jestli chceš,
klidně tě k jeho bytu hodím autem a naložíme tvoje věci, hmm?" nabídl mi a vložil si do úst lžíci plnou ovoce. Já jsem pouze zavrtěl hlavou na znak nesouhlasu a ruce jsem spustil podél těla.

„Moc toho nemám, skočím si tam sám," ujistil jsem ho a s úsměvem jsem na něj mrknul. Stále jsem si nebyl svým rozhodnutím jistý, ale to jsem si nebyl skoro nikdy.

„Musím skočit nakoupit, tak si zatím skoč pro všechny svoje věci a potkáme se zase tady," oznámil mi a s polibkem na mou tvář odešel do svého pokoje. Já jsem se opřel o linku a pustil jsem se do své skoro netknuté snídaně.

Vše jsem po sobě řádně uklidil a poté, co Jihan se zamáváním odešel ze svého bytu a nechal mě tu samotného, jsem se rozhodl posbírat své oblečení a převléct se. Cenil jsem si Jihanovy důvěry. Však on mě také skoro nezná a přesto mi hned nabídl, abych s ním sdílel jeho byt a navíc mě tu teď nechal samotného. Taky bych mohl něco ukrást a utéct.

Asi mě Jihan i za tu kratičkou dobu měl přečteného natolik, aby věděl, že bych mu tohle nikdy neudělal. Ale za tak krátkou dobu si možná stačíte na člověka udělat jistý obrázek, který ani nemusí být správný, natož aby mě mohl mít spolehlivě přečteného. Možná nebylo tak těžké si jeho důvěru získat, což by se mu v životě dost vymstilo. Já jsem ale rozhodně neměl v plánu mu jakkoliv život dělat těžším, pouze jsem přijal jeho nabídku na sdílení jedné domácnosti. Snad to rozhodnutí bylo správné.

Když jsem našel mobil, zjistil jsem, že vlastně není ráno, ale pár minut po poledni. Převlékl a obul jsem se a mohl jsem vyrazit k Yoongiho bytu. Tentokrát už naposledy.

Jelikož jsem zrovna měl chuť se projít, vzal jsem to delší cestou, kterou jsem si vyhledal na mobilu. Také jsem tím získal pár minut navíc, abych promyslel, jak celou situaci vysvětlím černovlasému, pokud tedy vůbec bude doma.

Šel jsem loudavým krokem s rukama v kapsách a příliš jsem nevěnoval pozornost okolnímu dění, i když okolo mě procházela spousta lidí. Od těch nejmenších, křičíce kvůli nějaké hračce či tahajíce svou matku za sukni, aby si tak získaly její pozornost, až po ty nejstarší, pro něž je už i obyčejná chůze obtížnou činností.

Mou pozornost upoutal až muž se světlými vlasy, který se sluchátky v uších seděl na lavičce před velkou moderní budovou. Nad ním spočíval strom již skoro bez listů a chladnější vítr si pohrával jak se zbylými listy, tak se světle hnědými kadeřemi Hoseoka. Nevšiml si mě, pravděpodobně se nacházel v tranzu kvůli hudbě, kterou mu do uší dopravovala sluchátka. Přemýšlel jsem, jestli bych ho měl rušit, ale nakonec jsem se přeci jenom donutil za ním dojít a usadit se vedle něj. Jakmile si mě všiml, široce se usmál a vyndal si bíle zbarvená sluchátka z uší.

„Ahoj Tae!" pozdravil mě zvesela a podepřel si dlaní bradu. Upřeně na mě hleděl a čekal na nějakou mou odpověď.

„Ahoj, co tu děláš?" zeptal jsem se po chvíli rozmýšlení nad odpovědí, zatímco on mě stále se širokým úsměvem pohledem přímo propaloval.

„Čekám na Jimina. Za chvíli mu končí škola, tak se půjdeme někam najíst," objasnil mi svůj důvod čekání a já jsem s náznakem úsměvu přikývl.

„Jste spolu šťastní, co?" zeptal jsem se po chvíli bezvýznamného hledění před sebe. Hoseok se opřel o opěradlo lavičky a za hlavou si propletl své prsty.

„Já s ním na sto procent. Doufám, že on se mnou taky," řekl a zasmál se, když v tom začalo ze dveří budovy vycházet spousta studentů v uniformách. Jimina nebylo těžké mezi nimi najít, jelikož jasně vyčníval se svými růžovými vlasy. Ze školy vycházel se svou skupinkou přátel, z nichž jsem pochopitelně nikoho neznal. Něčemu se stále smáli a poté Jimina jeho kamarádka upozornila, že si pro něj přišel jeho přítel. To zapříničinilo ještě znatelnější radost v Jiminově obličeji a hned se za Hoseokem rozeběhl. Pevně se objali a navzájem se obdařili hned několika polibky, což Jiminovi přátelé nemohli ponechat bez škádlivých komentářů, čemuž se Hoseok jenom zasmál a Jimin je všechny málem povraždil pohledem.

„Ahoj Tae," pozdravil mě Jimin vesele s širokým úsměvem na rtech.

„Ahoj. No, tak já už stejně musim běžet, užijte si to," rozloučil jsem se s nimi a Jiminovými přáteli zamáváním a svižnějším tempem jsem pokračoval v cestě.

Jejich vztah byl skutečně idylický. Něco, po čem bych já toužil a něco, o čem přemýšlím poslední dobou čím dál tím častěji. Vždycky mé přemýšlení ale skončilo u toho, že pro mě byl ideální vztah byl jakýkoliv, kdyby mým partnerem byl Yoongi.

Což ovšem skutečně nehrozilo.