☾stigma ✔️

•26•

Otevřel jsem dveře do mého současného bydliště a oddechl jsem si. Venku byla opravdu velká zima a ve vlasech jsem měl pár sněhových vloček.

Většinou se Jihan objeví, aby mě přivítal jakmile se dveře zavřou, ale teď tu panovalo naprosté ticho a on nikde. Podiveně jsem nadzvedl obočí a vydal jsem se ho hledat.

Při mém pátrání jsem narazil na lístek se zprávou, napsanou poměrně úhledným písmem. To se musel Jihan hodně přemáhat, jelikož většinou mi jeho rukopis trvá vyluštit dost dlouho.

Hezký večer,
promiň, že jsem Ti to neřekl dřív, ale moje máma má zítra narozky a já se se svojí sestrou domluvil, že přijedu už dnes, abych ji mohl pomoct s přípravami na oslavu. Moc se omlouvám, že jsem takhle najednou odjel. Kdyžtak máš v kuchyni nákup, abys mi neumřel hlady.
Miluju tě, Tae <3
Jihan

Usmál jsem se nad jeho slovy a papírek jsem nechal ležet na konferenčním stolku. Najednou mě opustila chuť se na něco dívat či něco jíst a mého těla se zmocnila únava.

Vykonal jsem všechnu potřebnou večerní hygienu a v Jihanově triku jsem zalezl do postele. Byla mi zima, tak jsem se zahrabal hluboko do peřin. Chyběl mi tu Jihan, vedle něj se mi usínalo mnohem lépe.

Mnohokrát se mi podařilo usnout, ale naneštěstí jsem se vždy po chvíli zase probudil. Když už tomu tak bylo asi po páté, omrzelo mě hledění do stropu a čekání na zázrak, abych se mohl na zítřek alespoň trochu prospat. Zvedl jsem se do sedu a frustrovaně jsem si prohrábl vlasy. Dle digitálních hodin na Jihanově nočním stolku byly tři hodiny ráno. Z ulic do ložnice pronikalo pouze slabé světlo z několika pouličních lamp, jež některé sem tam zablikaly.

Mé břicho, bolející a vydávající všemožné zvuky, mě nakonec donutilo z postele vstát. Znaveným krokem jsem se došoural až do kuchyně, kde jsem si zívaje hledal něco malého k snědku, abych žaludek alespoň trochu uklidnil. Kručení totiž neustávalo a mně už to začínalo štvát.

Popadl jsem první, co mi přišlo pod ruku, čímž se stalo zelené jablko. Opláchl jsem ho pod proudem chladné vody a zakousl jsem se. Zády jsem se opřel o linku a pohledem jsem skenoval kuchyňský ostrůvek. Byl jsem až nadmíru vyčerpaný, ale stejně jsem nemohl spát.

Jednou z nejúčinnějších věcí, která mi často s usínáním pomůže je noční procházka. Projdu se, trochu si pročistím hlavu a bude se mi usínat lépe. Oblékl jsem si tedy nějaké kalhoty a přes sebe jsem hodil kabát. Zamkl jsem byt a s rukama hluboko v kapsách jsem se vydal na krátkou procházku.

Z tmavé oblohy již na zem vločky nepadaly, ale byla opravdu veliká zima. Nos jsem měl schovaný v límci kabátu a pomalou chůzí jsem se procházel nyní opuštěnými ulicemi. Samozřejmě sem tam kolem nějaký člověk prošel, ale většinu času ulice byly klidné a tiché. Moc jsem si nevšímal okolí, ale co však mou pozornost opoutalo, byla osoba sedící na tmavé lavičce s plechovkou čehosi v rukách.

Tedy, normálně by ani tato osoba nepřerušila proud mých myšlenek, ale to,
co mě na oné sedící osobě upoutalo byly její havraní vlasy, které byly osvětleny jediným zdrojem světla - lampou, která stála v těsné blízkosti u lavičky. Černovlasý měl hlavu sklopenou a pohled upřený na zem, rukama se zapíraje o svá stehna. Z očí mu padaly slzičky, které po styku s chladnou zemí mizely. Naštvaně si slzy setřel a zvedl při tom hlavu, čímž si mě všiml. Upřeně jsme si hleděli do očí. Neviděli jsme se opravdu dlouho a mně to najednou přišlo, jako bych celou tu dobu bez něj nebyl úplný. Jako kdybych byl bez něj naprosto prázdný a ztracený. Jako kdyby mě doplňoval a jeho oči mě dokázaly pokaždé uklidnit. Oba jsme měli lehce pootevřená ústa, ale ani jeden z nás nevěděl, co říct.

„Jak.. Jak velká je asi pravděpodobnost, že tě po měsíci potkám na lavičce ve čtyři hodiny ráno?" položil jsem sám sobě otázku a uchechtl jsem se. Založil jsem si ruce na hrudi a tak nějak jsem čekal, než něco řekne.

„A-asi dost malá," zamumlal po chvíli a zase sklopil pohled hned po té, co se napil z plechovky. Pár chvil jsem váhal, ale nakonec jsem se posadil vedle něj. I když jsem se přemáhal, abych se ho žádným způsobem nedotýkal a znovu tak neprobouzel všechny ty pocity, popadl jsem jeho dlaň a schoval jsem ji do těch svých. Měl ji ledovou, tak jsem po ní přejížděl palci, aby se alespoň trošku zahřála. On nosem popotáhl a rukávem si setřel poslední zbylé slzy.

„Proč ses neozval?" zeptal se ledovým hlasem a skleněnýma očima se na mě zadíval. Nasucho jsem polkl a párkrát jsem zamrkal.

„Dělal jsem přesně to, cos po mě chtěl," odpověděl jsem s předstíraným nezájmem v hlase a pokrčil jsem rameny.

„Sakra Tae, já tě žádal o to, abys zapomněl na tu pusu a ne na mě," řekl mírně podrážděným hlasem a znova nosem popotáhl. Já jsem pustil jeho ruku a dlaněmu jsem se zapřel o lavičku, pohledem sledujíc moje kolena.

„Víš, nedokážu na to prostě zapomenout, tak jsem se od tebe držel dál. Přišlo mi to jednoduší, ikdyž mě to ničilo," přiznal jsem a zkousl jsem si ret. Nebylo příjemné před ním přiznávat, že mi na něm tolik záleží a že každá minuta bez něj je pro mě tak nějak bolestná. Ano, měl jsem kolem sebe lidi, kteří mi pomáhali tyto minuty dělat lepšími a lepšími, ale přesto jsem stále naivně čekal na to, až se černovlasý vrátí a řekne, že jenom žertoval a že ve skutečnosti chce být jen a jen se mnou.

„Od tý doby, co ses odstěhoval pryč, jde všechno z kopce. Neměl bych to říkat a taky si to velmi nerad přiznávám, ale mám pocit, jako bychom se se Suran nějak oddalovali. Jako by se naše společná cesta rozdělila a každý teď pokračoval tou svou. Snažil jsem se to nějak změnit, zase se s ní sbliživat, jenže už to zkrátka není ono. Mám strach o náš vztah, ale zároveň mám pocit, jako bychom v něm setrvávali jenom z principu. Už to nejde samo jako dřív. Vkládáme do toho snahu, ale přesto jde vycítit, že to spojení slábne," řekl sklesle a nové slzy si razily na cestu na jeho lících. Já jsem ho jenom lítostivým pohledem sledoval a nevěděl jsem, jak bych se měl zachovat. Měl bych uklidňovat? Copak on uklidňoval mě poté, co mě odmítl? Proč by to taky dělal, nedávalo by to žádný smysl.

Yoongi se znovu napil z plechovky a poté ji prázdnou hodil do koše kousek od lavičky. Propletly si své prsty a upřel na ně pohled.

„Já- já nevím, co ti na to mám říct. Jen.. je mi to l-líto," odpověděl jsem upřímně a opřel jsem se o opěradlo lavičky. Ruce jsem si založil na hrudi a očima jsem ho nenápadně sledoval.

„Já jen, možná ten vztah už nemůže fungovat, protože," zasekl se a já jsem se na něj s udiveným výrazem ve tváři podíval, přímo ho vybízeje k tomu, aby ve větě pokračoval a dokončil ji.

„Protože Suran není ta, na koho nemůžu přestat myslet. Jsi to ty, Tae."