☾stigma ✔️

•33•

Neotočil jsem se. Zarýval jsem své nehty do mých dlaní a měl jsem na krajíčku. Stačilo velmi málo a skočil bych mu do náruče se slzami stékajícími po mých lících. Ale neudělal jsem to. Ne po tom všem, co se mezi námi stalo.

Rozhodl jsem se jej ignorovat a pokračoval jsem v cestě na pánské záchody. Překvapivě tu nikdo nebyl, tak jsem zalezl hned do nejbližší kabinky a zabouchl jsem za sebou dveře. Konečně jsem byl sám, takže byl nejvyšší čas povolit otěže emocím. Nemusel jsem se už krotit, tak jsem slzy nechal, ať si prorazí cestu a zas a znovu klidně stékají dolů po mých lících. Opřel jsem se zády o dveře kabinky a chladnou dlaň jsem si položil na čelo. Ze všeho, co se v mém životě od odjezdu Jungkooka dělo, mi bylo špatně.

„Nemůžeš pořád jenom utíkat," ozvalo se hned v blízkosti dveří od kabinky. Samozřejmě, že to byl on. Jeho hlas zněl klidně, jako kdyby to měl nacvičené. Rychle jsem si začal stírat slzy, i když mě nikdo neviděl. Věděl jsem, že vyvléknout se z téhle situace bude víc než obtížné. Po chvíli pečlivého rozmýšlení jsem se rozhodl dveře otevřít a znovu čelit těm dvěma hlubokým tmavým očím. Byl zapřený o černou desku u umyvadel a sledoval svůj odraz v prostorném zrcadle. Jakmile zaregistroval otevření dveří kabinky, v zrcadle svůj pohled přesměroval na mě. Cesta ke dveřím ven z pánských záchodů byla volná, takže stačilo velmi málo k tomu, abych šel zase pryč a tomuto rozhovoru se vyvaroval.

„Možná že můžu," odvětil jsem co nejvíc sebevědomě to v tu chvíli šlo. Bohužel mi to mé červené líce a třesoucí se ret docela kazily. Yoongiho jemný úsměv mi to taky příliš neusnadňoval, takže můj chabý pokus o sebevědomý vzhled ztroskotal hned na jeho počátku. Podlamovala se mi kolena, takže jsem se dal do kroku dříve, než jsem stihl spadnout na zem. Namířil jsem si to k již zmiňovaným dveřím a měl jsem v plánu pokračovat v mé typické činnosti - utíkání před všemi a vším, co mi není příjemné či z čeho mám strach.

Jak jsem si myslel, tento plán byl sice jednoduchý, ale měl spoustu trhlin a bylo jasné, že mi to neprojde. Už po prvních krocích mě Yoongi zastavil tím, že si stoupl přede mě a zabránil mi tak v pohybu.

„Už ti nedovolím znovu zmizet. Dopustil jsem to jednou a nebyla chvíle, kdy bych toho nelitoval," řekl tichým hlasem, jako by se bál, že ho někdo uslyší. Mně tím ale způsobil ještě rudější odstín na lících a měl jsem pocit, že mému srdci se už v hrudníku nelíbí a chce vyskočit ven.

„N-nechtěl jsem odejít, ale musel jsem. A-asi teď budu znít jako nějaká žena z-z telenovely, ale zlo-zlomil jsi mi srdce, Yoongi," přiznal jsem a pohled jsem stále nechal upřený na podlaze. Nemohl jsem se mu podívat do očí. Navíc jsem nechtěl, aby on viděl mou tvář v takovémhle stavu. Ne, že by mě takhle směšně ubrečeného s červenými lícemi už neviděl, ale to neznamená, že by mě tak měl vidět znovu. Jelikož jsem se mu nedíval do tváře, nevěděl jsem, jak na má slova reagoval, ale po chvíli nepříjemného ticha, kdy jsem měl pocit, že i on může slyšet, jak mi bije srdce, zvedl svou ruku a dlaň položil na mou hruď, hned nad místo, kde se nacházelo mé zblázněné srdce. Ač velmi nerad, zvedl jsem k němu pohled a pootevřel jsem rty za účelem se ho zeptat, co to sakra dělá. On mě však předběhl.

„Nezlomil. Cítím, jak rychle bije. Je v pořádku, neboj," uklidnil mě s velmi vážným výrazem, jako by byl skutečný doktor a vyšetřoval tep mého srdce. Chtěl jsem se usmát, ale v tu chvíli to zkrátka nešlo. Byl jsem vyděšený z toho, co všechno se mnou dokáže Yoongiho přítomnost udělat. Všechno to zapírání citů, všechno to nalhávání sám sobě, všechno to ignorování všeho, co s ním i sebemíň souviselo, bylo naprosto na nic. Zbytečná ztráta času, který jsem mohl využít mnohem chytřeji. Celý měsíc jsem se snažil naprosto zbytečně, protože on teď všechnu mou snahu nadobro pohřbil. Ale jestli si myslel, že mu padnu k nohám a přijmu všechny jeho omluvy, to se mýlil.

„Yoongi, řekni mi, co pro tebe znamenám," řekl jsem a jeho dlaň jsem sundal z mé hrudi, jelikož mě to ještě víc znervózňovalo. Stejně jako jakýkoliv jeho dotek.

„Tae, znamenáš pro mě úplně všechno," řekl naprosto bez rozmýšlení a dlaň mi pro změnu položil na rameno. Měl jsem chuť se přiblble usmívat, jelikož mi to udělalo obrovskou radost a bylo to pro mě ctí, ale svaly na mé tváři zkrátka nespolupracovaly, takže na mé tváři stále spočíval tentýž výraz.

„Přestaň," rozkázal jsem mu ostřejším hlasem a on na mě zmateně pohlédl. Chtěl jsem před ním být silný a nevypadat znovu jako padavka, ale ta jedna osamělá slza se zastavit nedala.

„Ne.. nedotýkej se mě," koktal jsem s rozechvěnými rty a prosebně jsem se na něj koukal. On však mou prosbu nesplnil a místo toho ke mně přistoupil o malinký krok blíž a dlaň mi položil na tvář, palcem mi stíraje i další kapičky vody, utíkající z mých očí.

„To asi nezvládnu," řekl a jeho koutky úst se lehce nadzvedly. Očima přeskakoval mezi mýma očima a mými rty. Nerozumněl jsem mu. Nerozumněl jsem ničemu, co se dělo. Věděl jsem jen to, že on si se mnou nemůže dělat, co se mu zlíbí a pak své jednání znovu prohlásit za chybu a odejít. Nechtěl jsem znovu zažít to, z čeho jsem se ještě doteď nestihl vzpamatovat. Ten pocit jakéhosi zneužití a zklamání. Nejsem něco jako jeho líbací panák, na kterém si může ověřovat své city k jiným.

„Měl bych j-jít. Všichni tam na mě čekají, včetně Sunhee, a byl bych o-opravdu nerad, kdyby z toho čekání z-zkameněli. Navíc m-mě ještě čeká odpoledne se ztracenou m-matkou a-"

„Moc mluvíš."

„C-cože?"

„Promiň mi to."

„Co ti mám-"

Než jsem stihl vůbec svou otázku doříct, jeho rty se znovu ocitly na těch mých. Tolik jsem ho chtěl odstrčit, ale nešlo to. Ta touha po jeho rtech, po jeho blízké přítomnosti, po jeho dotycích, které jsem mu ještě před chvílí zakazoval, byla obrovská. Zapíral jsem sám svoje vlastní slova. To on se mnou tohle všechno dělal. Stál jsem si za tím, že už si ho k tělu znovu nepřipustím, ale jakmile mě znovu políbí, propadnu jeho kouzlu, aniž bych se cítil provinile. Aniž bych si vzpoměl na Jihana a Yoongiho od sebe odstrčil. Prostě jsem v tu chvíli vnímal jeho sladké, pomalu se pohybující, rty na těch mých a jeho dlaň, kterou mi stejně pomalu přejížděl po zádech. Druhou rukou si mě za pas přitáhl blíž k sobě a druhou rukou se ze zad přesunul do mých vlasů. Mé ruce stále nehybně visely podél mého těla, ale za to mé rty se začaly pomalinku hýbat v souladu s těmi Yoongiho.

Netrvalo dlouho a museli jsme se od sebe odtáhnout, za cílem se nadechnout. Měl jsem pocit, že kdejaký farmář by se se mnou mohl pyšnit, jelikož jsem byl červenější, než kdejaké zralé rajče. Líce mi přímo hořely a tlukot mého srdce už ani není třeba zmiňovat.

„Štípni mě," řekl jsem a hluboce jsem pohlédl do těch jeho krásných očí.

„Proč bych tě-"

„Prostě to udělej," rozkázal jsem znovu a on mě váhavě štípl do ruky. Mé podvědomí začalo jásat a když jsem v Yoongiho tváři nespatřil nic, co by naznačovalo to, že toho znovu lituje, měl jsem chuť se rozbrečet štěstím. Aby mě nemohl vidět zase brečet, nejistě jsem k němu přistoupil a jemně jsem ho objal. Zatímco jsem nasával jeho vůni, nechal jsem ty zbylé slzy dopadnout na jeho černé tričko.

Ovšem jako vždy má chvíle štěstí vyprchala a ve dveřích se objevila velmi zmatená osoba, pravděpodobně z pohledu na mě s Yoongim v těsném objetí.

-•-

Jejda 👀