☾stigma ✔️

•28•

„Konečně jsi tu, musím si strašně akutně tak na půl hodinky odskočit. Zvládneš to tu, viď?" chrlil Jin, jakmile se ozval zvuk malého zvonečku oznamující příchod návštěvníků - nyní mě a Hoseoka. Hoseok se nakonec rozhodl pro ranní kávu u Jina v cukrárně a já jsem neměl v plánu mu to vymlouvat. Párkrát jsem zamrkal a vstřebával jsem všechna Jinova slova.

„Jo, určitě. Půl hodina není tak dlouhá doba," řekl jsem s úsměvem a pokrčil jsem rameny. Jin mě spokojeně poplácal po zádech a skočil si pro svůj kabát. Rychlostí světla se oblékl a zmizel venku.

„Vážně ti věří natolik, že ti svěřil celý svůj obchod? Došel jsem k závěru, že ten muž je blázen," uvažoval Hoseok nad Jinovým jednáním a ode mě se dočkal pouze plácnutí do paže.

„Dobře, přiznávám, možná jsem rozbil pár věcí, ale stejnak jsem jeho jediný zaměstnanec a jsem i docela oblíbený. Věří mi a já si toho vážim," řekl jsem s klidným výrazem ve tváři a odložil jsem si vzadu kabát. Vrátil jsem se zpět k pultu, kde byl z druhé strany lokty zapřený hnědovlásek, pozoruje mě svýma velkýma očima.

„Čekám na to kafíčko," usmál se široce Hoseok, jehož kadeře byly nyní všelijak rozházené kvůli větru, který venku foukal, a poslal mi vzdušný polibek. Protočil jsem nad tím očima a radši jsem se pustil do přípravy jeho kávy.

„Chtěl bych s tebou něco probrat, ale je to trochu citlivé téma," promluvil zničehonic Hoseok a narovnal se. Podal jsem mu hrnek s jeho kávou, který milerád přijal.

„Jsme přátelé, můžeš se mnou mluvit o čemkoliv," ujistil jsem ho s úsměvem, který byl trochu vynucený, ale přesto hnědovláska dokázal alespoň kapku zklidnit.

„No, dobře tedy. Jak už víš, s Jiminiem jsme spolu přes tři měsíce, což není zas tak krátká doba. Ale jde o to, že jsme ještě, uhm, ne to.." zasekl se Hoseok s lícemi nabírajícími odstín rudé barvy. Konejšivě jsem se na něj usmál a do svých dlaní jsem schoval tu jeho, hladě ho palci po jeho jemné světlé kůži.

„Milý Hoseokie, jestli máš strach, tak je to normální. Jiminie je takový.. takový křehký? A myslím, že až příjde ten správný čas, tak to poznáš. Navíc, nemusíš se bát, Jimin tě miluje jako nikoho jiného a ve všem ti důvěřuje," uklidnil jsem ho a dle jeho širokého zářivého úsměvu to opravdu pomohlo. Ale netrvalo dlouho a znovu posmutněl.

„Jde o to, že už jsem se párkrát pokoušel, ale prostě nikdy to nevyšlo. Mám strach, že to se mnou nechce a že jsem na něj moc spěchal. Co když se pak začne bát bejt se mnou sám, jenom proto, že ještě není připravenej a bude si myslet, že pro mě není dostačující, pokud se mnou nebude spát. Ale to- to přece vůbec není pravda. Nikdy mi o tamto nešlo a miluju Jimina celým svým srdcem. Klidně bych držel celibát, kdyby to po mně chtěl," řekl se skleněnýma očima a nosem popotáhl. Já jsem jenom rychle zakroutil hlavou a pevněji jsem stiskl jeho dlaň.

„Hoseoku, tohle by si přece Jimin nikdy nemyslel. Taky tě miluje, neboj se, je to na něm vidět. Můžes si o tom s ním i promluvit, abys byl jistější. Ale jak už jsem jednou řekl, opravdu se nemáš čeho bát," uklidnil jsem ho znovu a zase jsem ho obdaroval lehkým úsměvem.

„Díky, Tae. Pomohl jsi mi. Jsi skvělej kamarád a-"

„Kime! Jsem zpět. Ano ano, já vím, moc jsem ti chyběl, nemusíš mi to říkat. Byl jsem si vyzvednout novej obraz z koťátkem, ke kterýmu se neopovažuj přiblížit, a po cestě jsem potkal svýho bejvalýho. Myslím, že jsem se ještě nikdy v životě nechoval víc nenápadně, než dnešní ráno. Hlavní je, že si mě nevšimnul, jelikož měl moc práce s hleděním do mobilu," zakončil Jin svůj monolog a sundal si svůj kabát. Krabici s obrazem položil na svůj pracovní stůl - co nejdále od mojí maličkosti - a šel připravovat cukrárnu k provozu. Mně ale do hlavy vepsal spoustu otázek, protože jsme o jeho vztazích nikdy nemluvili.

„Bejvalýho? Jak dlouho jste spolu byli? A jak se jmenuje? A co dělá za povolání? A proč ses o něm nikdy nezmínil?" chrlil jsem na něj otázky a on si s pobavenou grimasou ve tváři založil ruce na hrudi.

„Nezmínil jsem se o něm možná proto, že za to náš vztah ani nestál. On.. byl moc milý a tak, ale prostě to nemělo šanci fungovat. A abych zodpověděl tvé dotěrné otázky - byli jsme spolu půl roku, je to praktický lékař a jmenuje se Kim," zodpověděl všechny mé otázky, ale mně to stále nestačilo a potřeboval jsem toho vědět víc.

„Kime, Kim je nejčastější příjmení v Koreji, chci znát celé jméno," řekl jsem a pokusil jsem se o prosebný pohled.

„Namjoon," řekl jednoduše a pokrčil rameny. Hoseok měl co dělat, aby se neudusil kávou a já jsem měl co dělat, aby mi šokem nevypadly oči z důlku. Jin přeskakoval pohledem z jednoho na druhého a netušil, co řekl špatně.

„Děje se něco? Vypadáte, jako bych vám právě prozdradil, že nám zbýva patnáct minut života, protože celé město obsadily obří berušky," pověděl stále velmi zmateným hlasem a pak se sám svému přirovnání od srdce zasmál. Zrovna jsem začal Hoseoka plácat pěstí do zad, aby se přestal dusit, když do cukrárny vešli první zákazníci. Jin se nám rukama snažil naznačit, ať se uklidníme, ale já jsem i přes zmatené pohledy zákazníků nepřestával Hoseokovi zachraňovat život, do té doby, než přestal kašlat.

„J-jdu vzít objednávku," oznámil jsem přidušeně a vydal jsem se k dřevěnému stolu, kde se pár zákazníků usadil, zanechávaje překvapené Hoseoka a zmateného Jina u pultu.

„Dobré ráno, máte vybráno?" zeptal jsem se slušně, zatímco mladý pár očima přejížděl po zalaminovaném kusu papíru s denní nabídkou. Hned jak jsem promluvil, oba dva na mě upřeli svůj pohled a dívka se letmo usmála.

„Jedno cappuccino a jeden mátový čaj, prosím," objednal za ně oba muž a svou objednávku zakončil úsměvem. Úsměv jsem mu oplatil a vydal jsem se připravit jejich objednávku.

„Řeknete mi někdo, proč vás jméno mého expřítele tolik rozhodilo? Docela mě to zajímá, protože ještě teď vypadáte jako můj bývalý učitel na klavír, kterému jsem v prvním ročníku mého studia řekl, že stupnice a moll má v předznamenání pět křížků," řekl další přirovnání, čímž docílil akorát to, že jsme oba s Hoseokem přimhouřili oči a zmateně jsme se na sebe podíval.

„Pf, jste totální neznalci, co se hudební teorie týče," uchechtl se Jin, ale já s Hoseokem jsme pouze synchronně protočili očima a odfrkli jsme si.

„Jen toho Namjoona známe, nic víc," odpověděl nakonec Hoseok na Jinovu otázku, což Jina očividně neuspokojilo, jelikož nás stále propaloval pohledem.

„Je hned několik možností, odkud byste ho mohli znát, ale abychom ušetřili mnoho drahocenného času, zeptám se vás rovnou, aniž bych nad tím zbytečně přemýšlel," mlel Jin rychle, až jsem měl chvilkami problém s porozumněním jeho slovům. Hoseok s jeho rychlou mluvou očividně problém neměl, takže se jenom pyšně usmál svým typických zářivým úsměvem.

„Namjoon je starší nevlastní bratr mého přítele. Vlastně se o něj stará a bydlí spolu."

„Jimin je tvůj přítel?" zeptal se zaraženě a překvapeně Jin, na což mu Hoseok odpověděl prostým přikývnutím.

„T-tak to je.. skvělý," řekl Jin nadšeně, ale v jeho tváři šla stále rozpoznat nervozita. Možná se akorát bál, že je teď větší šance, že se s Namjoonem znovu potká.

„No nic, chlapci, mám celý den volno, takže si jdu koupit zrmzlinu a dívat se až do večera na seriály. Večer u tebe, Tae!" křikl kousek od dveří a zamávaním se s námi rozloučil. Jin se vydal do své skromné pracovny a já jsem se znovu pustil do přípravy objednávky.