☾stigma ✔️

•31•

Věnováno všem, co tu vydrželi a stále tento příběh čtou! ❤️

~

Včerejší večer nakonec dopadl docela dobře. Jimin s Hoseokem ten film zvádli přežít, což bylo asi také z velké části způsobeno tím, že si vždycky navzájem zakrývali oči, aby ty nejhorší scénky neviděli. Možná by pro okolí bylo lepší, kdyby si i druhou rukou navzájem zakryli ústa, aby nemohli tolik pištět a mluvit. Vlastně komentovali skoro každou scénu a v těch kritických situacích hercům rozkazovali, co mají dělat. Pak se strašně divili tomu, že je herci prostě neuposlechli a šli tam, kam dle nich dvou vůbec chodit neměli. Bylo poměrně těžké, spíše nemožné, jim vysvětlit, že je to film a ti herci je samozřejmě neslyší, tudíž je ani nemohou poslechnout. Naštěstí situaci skoro pokaždé zachránil Jihan, který vždycky pronesl nějakou vtipnou poznámku, což ty dva vždycky dokázalo pobavit a trochu zklinit. Bohužel tak maximálně na pět sekund.

Jakmile film skončil, Jimin začal Hoseoka přemlouvat, aby mohl přespat u něj, že by se sám bez něj bál. Nemusel se ani moc snažit a Hoseok souhlasil. Upřímně, nedával jsem to najevo, ale v hlavě se mi stále přehrával náš rozhovor z rána. Doufám jen, že všechno dopadne, jak má.

Poté, co Hoseok s Jiminem odešli, jsme se s Jihanem společně vysprchovali a po společné pozdní cigaretě jsme v těsném objetí jsme usnuli. Díky jeho přítomnosti se mi usínalo i spalo lépe. Navíc měl ve zvyku si vždy před spaním hrát s mými vlasy, což jsem naprosto zbožňoval a vždycky mě to dokázalo dokonale uklidnit.

-•-

Sunheenin zápas začínal přesně ve tři hodiny a jelikož jsem si mohl dovolit si přispat, samo sebou jsem situace využil a probudil jsem se až někdy okolo jedné hodiny. Jihan už vedle mě neležel, ale za to se z kuchyně linula moc příjemná vůně, která mě donutila se lehce usmát a hned mě přiměla se zvednout a neztrácet zbytečně čas civěním do zdi. Jihanovi jsem nakonec včera ve sprše všechno řekl, aby se mi lépe spalo a nemusel jsem na to myslet. Moc se mu nelíbilo, že se má matka znovu objevila a že si se mnou chce povídat a i po těch letech si znovu hrát na mou mámu, ale nakonec se i nabídl, že na ten zápas půjde se mnou. Jestli chce matka dostat druhou šanci, je důležité, aby věděla o Jihanovi a už jen její reakce, pokud bude negativní, bude zapsána na imaginární seznam jejích chyb a špatného chování. Dostala novou šanci zlepšit náš vztah a já jsem se rozhodl jí znovu důvěřovat, i když to po tom všem opravdu není jednoduchá záležitost.

„Dobré rá- odpoledne. Udělal jsem ti tvoje oblíbený jídlo," přivítal mě Jihan a při objetí mě políbil do vlasů.

„Jů, opravdu? Tys mi uvařil zmrzlinu?" zeptal jsem se s jiskřičkami v očích a dlaněmi položenými na tvářích, což Jihana donutilo se začít smát.

„Ne, zlato, udělal jsem Japchae," řekl po chvíli smíchu a za ruku mě dovedl k jídelnímu stolu, kde už byl připraven prohloubený talíř i s hůlkami. Vesele jsem se pustil do jídla a vychutnával jsem si každé sousto. Jihan ve vaření opravdu vynikal a v kuchyni mu to opravdu slušelo. Jihan pomalu ujídal ze svého talíře a spokojeně mě pozoroval. Normálně by mi to vadilo, ale u něj už jsem si zvykl, jelikož to dělal často.

„Fajn, až dojíš, mohli bychom vyjít na ten zápas. Máme ještě dost času, tak se můžeme jen tak procházet po okolí a pak tam jít dřív, abychom našli dobrý místa," navrhl Jihan a já jsem s plnou pusou výtečného jídla spěšně přikývl.

-•-

Už při vstupu do budovy se moje srdce asi zbláznilo a stále jsem těkal pohledem po všech již přítomných ve sportovní hale. Většinou to byly právě děti, které se zahřívaly tím, že běhaly po celé místnosti, driblovaly s míčem či zlepšovaly své schopnosti, co se střelby na koš týče. Basketball byl jeden z mála sportů, který mě v minulosti bavil. I s Jungkookem jsme si několikrát byli zahrát společně s dalšími kluky našeho věku, ale většinou jsme prostě stříleli sami dva na koš a povídali jsem si u toho.

Nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli jsem na další rozhovor s matkou připravený, i když jsem o něm tentokrát věděl dopředu.

V hale pobíhala jak děvčata, tak i chlapci, všichni již připraveni ve sportovních dresech. Pár dospělých, nejspíše asi rodičů, již sedělo na tribuně a očima pečlivě sledovali své ratolesti a občas jim i zamávali, i přes to, že zápas ještě nezačal a děti se teprve rozcvičovaly.

Co však mé oči opravdu zaujalo, byl jeden z trenérů, ke mně a Jihanovi celou dobu natočený zády, kterého outfit se skládal převážně z černé barvy. Vlasy, tričko, teplákové kraťasy kousek nad kolena a sportovní boty, s několika bílými proužky. Když se k nám natočil bokem, mohl jsem si všimnout i píšťalky, která byla překvapivě červená a ladila tak s dresy všech přítomných dětí.

Zrovna zavolal na jednu z nich jejím jménem, jemuž jsem nerozumněl, ale když se ke svému trenérovi rozeběhla usměvavá slečna menšího vzrůstu a své černé vlasy měla spletené do dvou copů, aby ji při zápasu příliš nepřekážely, poznal jsem, že je to Sunhee.

Yoongi se na ni sladce usmál, trochu se snížil, aby se jí díval do očí, a něco jí říkal, zatímco já jsem si v hlavě stále opakoval slova jako Na umíraní jsi moc mladý nebo Teď se zhluboka nadechni, infarkt tě nepostihne. Moje srdce, jestli to teda vůbec bylo fyzicky možné, bilo ještě rychleji a mozek mi nedovolil se ani hnout z místa. Nikdy jsem se Yoongiho na jeho práci neptal, ale asi to byla dost velká chyba. Možná to ani nebyla jeho hlavní práce, ale třeba spíš koníček. Každopádně bych sem nepřišel, kdybych věděl, že ho tu můžu potkat.

V hlavě jsem si vymýšlel únikový plán a nějaké smysluplné důvody, proč musím nutně odejít. Ovšem nemohl jsem to svést ani na nějakou smrtelnou nemoc, která mě prostě zničehonic postihla, ani na to, že můj pejsek měl jít dneska na očkování a já na to zapomněl a musím to jít ihned napravit. Hlavním problémem je to, že psa nemám, takže to nemohlo projít.

„Tae, jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě Jihan a dlaní mi začal mávat před mou kamennou tváří. Zatřásl jsem hlavou, jako by mi to mělo pomoct zbavit se všech trablů, a přikývl jsem. Pochybuju, že to působilo přesvědčivě, ale Jihan nebyl náročný, takže se jenom zasmál a za ruku mě táhl k tribuně. Celou cestu jsem nespustil oči z Yoongiho, který si mě zatím naštěstí nevšiml, což způsobilo to, že jsem po cestě dvakrát zakopl, ale v obou případech mě Jihan chytil dřív, než jsem si stihl nepěkně poranit obličej.

Jestli přežiju dnešní den, přežiju už všechno.